Před dvěma lety byli Great Grandpa jinou kapelou. Debutové album Plastic Cough (2017) seattleského kvinteta se uhnízdilo přímo ve vlně úzkostných, škádlivých rockových kapel jako Charly Bliss, Diet Cig, Dude York a mnoha dalších, které stále brázdí indie scénu. Ale na hlase zpěváka Alexe Menneho, na jejich jasném a emotivním přednesu v ležérních verších jako „Always killin‘ it“ bylo něco obzvlášť nápadného. Když se však baskytaristka a zpěvačka Carrie Goodwinová a její manžel a hlavní autor písní Pat Goodwin loni přestěhovali ze Seattlu do Milwaukee, zanechal tento krok kapelu v pohybu, zatímco psala své druhé album Four of Arrows. S odstupem dvou tisíc mil se písně Great Grandpa staly prostornějšími, lidovějšími a obratnějšími a ztratily téměř všechen grunge, který charakterizoval Plastic Cough. Na stěnu studia si přilepili papírovou ceduli s nápisem: „Jděte pomalu, velká rozhodnutí.“
Na desce Four of Arrows kapela ustupuje o krok zpět a vyžívá se v promyšlenějším písničkářství. Great Grandpa si zachovávají své tweemo cítění v písních, jako je dvousborový singl „Mono no Aware“, jehož téměř vlezlý poprockový zvuk, verše o patosu, mrtvých ptácích a babičce chřadnoucí Alzheimerovou chorobou jako „steak bez života v té prázdné restauraci“ připomínají to nejlepší od Rilo Kiley. Po celou dobu se opírají do dobrodružnějších aranží, zejména v „English Garden“, písni o snech a strachu, v níž Pat hraje na banjo a klavír a Abby Gundersonová na housle a violoncello. (Na desce se také vítaně objevují mellotrony, syntezátory a harmonia.)
Menneův vokál – všechny jeho četné skřeky a výkřiky – jsou tentokrát skutečně v popředí. Písně jako rozverný otvírák „Dark Green Water“ v sobě nesou emocionální naléhavost těch nejlepších písní Hop Along; Menneův pružný hlas v sobě nese podobnou sílu a účinek jako hlas Frances Quinlan. „Digger“, tarotem inspirovaná ústřední skladba desky, prorazí závoj manýristického indie rocku, když Menne čtyřikrát za sebou zavyje: „Proto tě nenávidím.“
Prostředním bodem alba Plastic Cough byla obzvlášť kakofonická skladba „Expert Eraser“. Ale mezihrou na Four of Arrows je klavírní instrumentálka „Endling“, kterou složil a zahrál Pat Goodwin a nahrál ji na klavír z alba Death Cab For Cutie Transatlanticism z roku 2003. Tato zvuková kulisa albu nijak zvlášť neprospívá, snad jen tím, že je spojuje s jejich emotivními indie-rockovými předchůdci a že jejich posun ve zvuku je nepřehlédnutelný. Na desce je mnohem víc klavíru a mnohem víc smrti – „Rosalie“ a „Split Up The Kids“, obě písně z pera Carrie Goodwinové, pojednávají o „neúprosném regresu“ stárnutí, respektive o tom, že své prarodiče viděla pohromadě jen na pohřbu svého dědečka.
Čtyři z nejlepších písní Arrows jsou ty, které Menne napsal spolu s nimi, ty, které udržují energii a jednoduché nápady. V písni „Treat Jar“, která by nezněla nepatřičně v altovém rádiu 90. let, Menne zpívá dýky do srdce: „Nemůžu ti pomoct, když si nemůžu pomoct sám“ a „V tuhle roční dobu je všechno těžké“. A „Bloom“, extatická skladba o tom, jak nechat svého ducha rozkvést a být „dost mladý na to, aby se změnil“, je jednou z jejich nejsilnějších. „O víkendech mě přepadá úzkost, když mám pocit, že ztrácím čas,“ hlesne Menne, „ale pak si vzpomenu na Toma Pettyho a na to, že své nejlepší písničky napsal, když mu bylo 39 let“. Čas je na jejich straně.
Koupit: Rough Trade
(Pitchfork může získat provizi z nákupů uskutečněných prostřednictvím partnerských odkazů na našich stránkách)
.