„News you can use“
To je jedna z hlavních zásad, podle které novináři rozhodují o hodnotě zprávy. Cílem je poskytnout vám, divákům, informace, které potřebujete k tomu, abyste přežili svůj den. Je to dopravní upozornění, které vám pomůže zvládnout cestu do práce. Je to aktuální informace o počasí, která vám pomůže připravit se na bouřku. Jsou to základní informace o kandidátovi, který žádá o váš hlas do městské rady.
Přiznejme si, že zprávy potřebujeme. „Zprávy, které můžete použít“ poskytují člověku údaje, které potřebuje k informovanému rozhodování. Koneckonců, ve znalostech je síla, že? Přesnost a důvěryhodnost informací, které dostáváme, je však zpochybňována termínem „fake news“.
„Nejjednodušší fake news je něco, co je zcela nepravdivé. Poměrně často vytvořené s ekonomickou motivací, aby přilákaly pozornost,“ říká Dr. Hans Klein, docent veřejné politiky na Georgijské technice.
Co se tedy stane, když se „Zprávy, které můžete použít“ změní na zprávy, které používají vás?“
Část 1. Zprávy, které můžete použít: Definice falešných zpráv
Falešné zprávy nejsou nic nového, ale vyvolávají rozkol a nedůvěru, a to jak v institucích, tak mezi námi. Falešné zprávy nejsou vždy politické, ale téměř vždy jsou osobní. A hádejte co? Každý jim může naletět. Dokonce i vy.
(Uživatelé aplikace klikněte zde pro vyplnění kvízu | Příběh pokračuje níže)
V duchu transparentnosti jsme provedli vlastní „průzkum falešných zpráv“. S pomocí administrátora průzkumu, Andry Gillespieho, politologa z Emory University, jsme se rozhodli zjistit, jak snadno se informovaní lidé nechají napálit falešnými zprávami.
Na naši výzvu k účasti na Facebooku odpovědělo více než 200 lidí. Každý z nich se zúčastnil dvou kvízů. Prvním byl kvíz o aktuálních událostech pro vytvoření výchozího stavu (to je ten kvíz uvedený výše. Udělejte si ho!). Ve druhém měli respondenti určit, které zprávy jsou podle nich falešné. Dotazovaní se v průměru nesprávně domnívali, že dvacet pět procent příběhů „fake news“ je pravdivých.
Jak jste dopadli? Udělejte si kvíz níže (uživatelé aplikací klikněte zde — příběh pokračuje níže)
Pravdivý titulek:
Pokud jste nedosáhli takového skóre, jak jste doufali, nezoufejte, nejste sami. Studie Pew Research Center ukazuje, že 23 % lidí sdílelo vymyšlenou zprávu, ať už vědomě, nebo ne.
Profesorka z Georgia Tech Dr. Sarah Laiola dekóduje falešné zprávy a říká, že prokousat se tím, co je skutečné a co falešné, může být někdy nepřehledné. Ve skutečnosti je to tak nepřehledné, že i definovat slovo „fake“ je náročné.
„Myslím, že bych to akademicky nazvala takovým plovoucím označením, které asi není užitečné; prostě slovo, které má tolik významů, že v tuto chvíli už nemá význam,“ vysvětluje Dr. Laiola. Podle ní „zprávy obsahující nesprávné informace“ nepopisují přesně fenomén fake news, který dnes vidíme. „Obecně mám tendenci považovat falešné zprávy za zprávy, které přesunuly své zaměření od informací, aby získaly nějaké ideologické potvrzení nebo popření, nebo vyvolaly nějakou intenzivní reakci.“
Část 2: Jak je rozpoznat
Rozlišit fakta a falešné zprávy je obzvláště obtížné, pokud získáváte zprávy ze sociálních médií. Společnosti Facebook a Google upravují algoritmy a experimentují s novými formáty, aby pomohly s tímto problémem bojovat. Algoritmy však mohou udělat jen tolik, zvláště když problém sahá hlouběji než k faktu versus fikci.
Existuje jasný rozdíl mezi dezinformací a dezinformací a vše se odvíjí od záměru.
Dezinformace jsou nejčastěji omylem nebo faktickým nedopatřením. Dezinformace je však zlověstnější verzí záměrného vydávání nepravdivých informací za fakta. Cíl je jednoduchý: ovlivnit veřejné mínění nebo zamaskovat pravdu.
Níže uvedená galerie vám pomůže rozhodnout o důvěryhodnosti zdroje zpráv, ale dekódování záměru je na vás.
Část 3: Kdo je šíří?
Šedesát čtyři procent dospělých Američanů tvrdí, že falešné zprávy způsobují velký zmatek ohledně základních faktů o aktuálních otázkách.
Internet je plný stránek, které vypadají důvěryhodně, ale mohou mít nějakou agendu.
„Někteří lidé tomu říkají alternativní zpravodajská média ve srovnání s mainstreamovými zdroji. Propaganda, satira, to všechno tak nějak spadá pod stejnou hlavičku,“ říká profesor Laiola.
Tak kdo to píše? Pokud nás skepse vůči falešným zprávám přiměje zpochybnit jejich legitimitu, pak bychom se pravděpodobně měli podívat na tvůrce obsahu.
Poznejte Matta Agorista.
Agorist je šéfredaktorem webu The Free Thought Project, jehož posláním je prý zčásti „podporovat vytváření a rozšiřování svobodomyslných řešení moderního tyranského útlaku“. Agorist a jeho spolupracovníci chtějí svou prací protnout to, co nazývají „ideologickým mrakem“, a mají touhu „změnit toto paradigma tím, že poskytnou maják pravdy mezi všemi lžemi“. Je to bezpochyby ambiciózní úkol. Úkol o to těžší, že řada jiných tradičních zpravodajských médií označila The Free Thought Project za falešné zprávy.
Matta Agorista je těžké sehnat. Po desítkách hlasových zpráv, e-mailů, tweetů a zpráv na Facebooku jsme se dočkali několika zrušených rozhovorů a žádného skutečného potvrzení jeho identity nebo pověření.
Ukázalo se, že Matt Agorist není jeho pravé jméno. Pseudonym je odvozeninou termínu „agorismus“, což je pojem související s libertariánskou protiekonomikou.
„Myslím, že když zpochybňujete něčí politické přesvědčení způsobem, jakým to děláme my, lidé někdy reagují hněvem,“ říká Agorist.
Matt Agorist se označuje za novináře i aktivistu.
„Rád přemýšlím o žurnalistice jako o aktivismu,“ vysvětluje Agorist. „Aktivisté chodí ven a snaží se lidem říct, co se děje ve vládě a ve společnosti, takže si myslím, že ty dvě věci nejsou oddělené. Myslím, že pokud jste novinář, jste i aktivista.“
Toto spojení může mnoho novinářů zpochybňovat, zejména proto, že aktivismus je ze své podstaty zaujatý. Agorist to však zdvojnásobuje a neomlouvá se za to, že aktivistická agenda pohání projekt The Free Thought Project.
„Jde nám o prosazování svobody a udržitelné společnosti a rovné spravedlnosti a práv pro všechny,“ říká.
Agorist tvrdí, že právě to, že má agendu, odlišuje jeho platformu od zbytku takzvaných mainstreamových médií.
„V jednotlivostech ano, někteří novináři vyjdou a najdou něco usvědčujícího proti státu, ale mainstreamová média jako celek papouškují poselství establishmentu, ať už je to poselství pravdivé, nebo ne,“ tvrdí.
Dalším zásadním aspektem, který odlišuje The Free Thought Project od mainstreamu, je jejich obchodní model „pay for performance“. Jeho autoři jsou placeni podle toho, kolik kliknutí na internetu každý článek získá. Jednoduše řečeno, více kliknutí znamená větší výplatu. Agorist tvrdí, že jeho stránky mají měsíčně šest až patnáct milionů unikátních zobrazení a na Facebooku oslovují 60 milionů lidí. Nemusíte být matematik, abyste věděli, že je zde potenciál finančního zisku. Pokud jde o konzumaci médií v dnešní době, platí, že pokud je obsah dostatečně přesvědčivý – a podnětný -, získáte kliknutí.
Jako šéfredaktor si Matt Agorist stojí za správností obsahu zveřejněného na webu The Free Thought Project. Mnohá fakta, která slouží jako základ příběhů na webu, jsou připsána renomovaným mainstreamovým zpravodajským agenturám, jako jsou Reuters a Associated Press; ústřední složkou většiny příběhů na webu jsou však komentáře.
„Jsou tam jednoznačně články, které jsou názory, a jsou tam články, které jsou také všechny fakty,“ říká Agorist. „Nevybíráme ručně fakta, abychom vytvořili příběh, informujeme o skutečných faktech a pak uvádíme potenciální řešení nebo způsob, jak problém vyřešit, nebo to podpoříme dalšími příběhy, které jsou stejně podobné… Někteří lidé si mohou myslet, že je to založené na názoru, ale řešení v žurnalistice je nutnost.“
Agorist trvá na tom, že pro kritiky je příliš snadné odsoudit web jako fake news.
„Někdy mohou tyto názory, které tam předkládáme, snadno odepsat lidé, které odhalí tím, že nás prostě označí za falešné zprávy,“ říká Agorist.
Agorist netvrdí, že The Free Thought Project je jediným zdrojem pravdy, ani netvrdí, že by web měl být jediným zdrojem, kam si člověk chodí pro zprávy. Říká, že chce inspirovat konverzaci a volný tok alternativních názorů.
„Samozřejmě, že se na webu objevují názory,“ přiznává Agorist, „ale nejde o to říkat někomu, co si má myslet, jde o to pomoci lidem přemýšlet.“
Agorist navrhuje výzvu těm, kteří se domnívají, že The Free Thought Project jsou falešné zprávy.
„Zavolejte nás. Pokud si myslíte, že je to fake, zkuste to dokázat. Nebudou toho schopni, a proto nejsme fake news.“
Jak tedy poznat, co pochází z mainstreamového webu a co z webu, který pracuje s alternativní agendou? Dr. Hans Klein doporučuje klást si otázky ohledně zpráv, které konzumujete. „Přistupujte k nim jako ke zdroji informací, ale nehltejte jen to, co vám říkají. Dívejte se na ně skepticky. Přemýšlejte, jestli to dává smysl.“
Dr. Klein radí: „V některých ohledech je možná lepší považovat všechny zprávy za potenciálně falešné, než považovat všechny zprávy, které dostáváte, za prostě pravdivé.“