Ze slavné skříně Fibbera McGeeho vzešla 24 let trvající rozhlasová série, jejímuž úspěchu a inovaci se ve 30. a 40. letech 20. století vyrovnalo jen málokteré vysílání. Seriál pomohl vytvořit žánr později nazývaný „situační komedie“; vynalezl také pojem „spin-off“, přičemž ne jedna, ale hned dvě populární vedlejší postavy získaly ve 40. letech vlastní seriál. Přes to všechno Jim a Marian Jordanovi pokračovali jako Fibber a Molly, jejich pořad ve válečných letech zaznamenával rekordy ve sledovanosti i byl vlasteneckým příkladem a jeho hvězdy si možná zasloužily titul „milované“ více než jiní účinkující v dobách největší slávy síťového rozhlasu.

Rané vysílací kariéry manželů Jordanových byly přinejlepším nepříznivé. Manželé byli již ostřílenými vaudevilliány, když v roce 1924 na základě sázky vystoupili v chicagské rozhlasové stanici. Jejich zjevný talent jim však brzy vynesl vlastní hudební a patetický seriál. Počátkem třicátých let Jim a Marian Jordanovi uváděli nebo vystupovali v mnoha místních hudebních a žertovných pořadech; jejich práce se postupně vyvinula v seriál, který jim nakonec vynesl místo v celostátní stáji NBC.

Pro Smackout se Jordanovi spojili s Donem Quinnem, nadaným spisovatelem, s nímž spolupracovali více než 15 let. V novém seriálu si manželé zahráli několik rolí, mimo jiné majitele obchodu s potravinami z doby krize, kteří vždycky všechno „vyšmelí“. Existující nahrávka z roku 1931 prozrazuje, že Marian zdokonalila svou postavu „Teeny“, předčasně vyspělou adolescentku, kterou bude nadále ztvárňovat, když Smackout v roce 1935 ustoupí seriálu Fibber McGee a Molly.

Po letech práce to byl pro Jordanovy a spisovatele Quinna bezesporu „velký zlom“. Z Chicaga byl pořad Fibber McGee a Molly vysílán celostátně v síti NBC 16. dubna 1935 s průměrnými ohlasy; premiérový pořad byl nesnadnou směsicí swingové hudby a komediálních segmentů, v nichž Molly byla nefalšovaná bojovnice, která mluvila silným irským chraplákem, a Fibber byl hlásná trouba, který se více podobal své postavě ze Smackoutu, strýčku Lukovi, než postavě, kterou národ poznal jako Fibbera McGeeho. Přesto se seriál stal mírně úspěšným a získal alespoň čas na rozvinutí svého stylu a postav. Během jednoho roku Quinn a Jordanovi zformovali postavy do podoby vřelejších a vtipnějších osobností, které budou obývat po zbytek své kariéry.

Scénáře byly čistá kukuřice a každá epizoda se točila kolem nejtenčí zápletky. Fibber zůstal velkohubým, ale neschopným splétačem příběhů; Molly byla jeho trpělivou, ale dobrosrdečnou společnicí. Manželé neměli žádný zřejmý zdroj příjmů; většina jejich úterních večerních dobrodružství se odehrávala v domě McGeeových na adrese Wistful Vista 79, kde se krátce objevovala společnost populárních vedlejších postav. Dokonce i hlasatel Harlow Wilcox se stal postavou a jeho úkolem bylo chytře propagovat sponzora Johnson’s Wax. Mnoho vedlejších postav ztvárnil Bill Thompson, skutečný hlasový akrobat, který mimo jiné oživil „Wallyho Wimpla“, věčně zamindrákovaného manžela, jehož každá slabika vyjadřovala jeho utrpení, a „Old Timera“, upovídaného cholerika, jehož hláška „That ain’t the way I hear’d it!“ se do roku 1940 stala národním slangem.

Na konci 30. let seriál prošel krizí, která ohrozila jeho samotnou existenci. Marian Jordanová musela v listopadu 1937 ze zdravotních důvodů ze seriálu odejít; její pauza nakonec trvala 18 měsíců. Fanoušci a historici strávili uplynulá desetiletí diskusemi o skutečné povaze její nepřítomnosti: tehdejší tisk uváděl pouze to, že Marian byla poslána do „sanatoria“ na „odpočinek“, zatímco fanoušci dlouho šeptali, že ve skutečnosti utrpěla nervové zhroucení. V roce 1998 rozhlasový historik John Dunning s odvoláním na bezchybný, ale anonymní zdroj odhalil, že Marian během své nepřítomnosti skutečně bojovala s alkoholismem. Pořad bez ní pokračoval pod názvem Fibber McGee and Company. Marian – a Molly – se vrátila 18. dubna 1939 a její opětovné vystoupení vzbudilo pozornost tisku i obrovské ovace diváků ve studiu.

Poté, zdánlivě zničehonic, popularita seriálu prostě explodovala. Ve spojení s novým seriálem Boba Hopea na NBC v úterý večer se Fibber McGee a Molly náhle ocitli na samém vrcholu žebříčku sledovanosti – součást vlny nových rozhlasových hitů konce třicátých let, do níž patřily hvězdy jako Hope, Red Skelton a Edgar Bergen. Jeden z vedlejších herců Jordanových se v tomto období stal natolik populárním, že dostal vlastní pořad: prvním „spin-offem“ vysílání byl The Great Gildersleeve (1941), v němž si Hal Peary zopakoval svou roli bombastického, ale milého Throckmortona P. Gildersleeva, který několik let těšil posluchače jako Fibberův věčně naštvaný soused.

Fibberova slavná skříň byla poprvé otevřena 5. března 1940 v extravagantní scéně se zvukovými efekty, při níž se k radosti diváků vysypalo léta hromaděné harampádí; často opakovaný gag se stal jedním z nejznámějších v historii vysílání.

Seriál byl jedním z prvních, který se po vypuknutí války 7. prosince 1941 pustil do celoplošného mávání vlajkami; o dva dny později Marian Jordan možná pronesl první vysílaný vtip druhé světové války (starosta LaTrivia v podání Galea Gordona říká Molly, že nakupuje glóbus. „Chceš glóbus s Japonskem?“ ptá se. Molly se zeptá. „Tak to bys ho měl rychle sehnat!“). Ve válečných letech se v seriálu téměř každý týden objevovala vlastenecká témata; pořad z dubna 1943, v němž Fibber nakupuje a následně onemocní z masa z černého trhu, je dokonalou ukázkou – důrazný, aniž by byl kazatelský, a velmi vtipný. V polovině války se McGeesovi dokonce ujali penzisty a otevřeli svůj dům dělnici z válečné továrny Alici. V únoru 1943 Fibber McGee zaznamenal rekordní sledovanost – což je vzhledem k tomu, že značná část obyvatelstva byla mimo válku, docela úspěch!“

Seriál v tomto období utrpěl velký zásah, když do služby nastoupil herec Bill Thompson. Ztrátu však z velké části nahradil příchod McGeeho rozverné služebné Beulah: chichotavé, temperamentní – a afroamerické – snůšky energie, jejíž hlášky „Somebody bawl fo‘ Beulah?“ a „Love that man!“ se staly dvěma nejoblíbenějšími slangovými frázemi války. Popularita této postavy ještě vzrostla, když se diváci dozvěděli, že černošku Beulah ve skutečnosti ztvárnil běloch – herec Marlin Hurt, který se v této roli proslavil natolik, že i on dostal vlastní seriál. Beulah měla premiéru v roce 1945; po Hurtově náhlé smrti v následujícím roce se stala první rozhlasovou komedií, v níž hlavní roli ztvárnila černošská herečka – což možná do jisté míry vynahradilo neomalenou karikaturu, která seriálu vdechla život jako první.

Sledovanost McGeesových po válce utrpěla jen mírně, ale konec čtyřicátých let se ukázal jako problematičtější. Bob Hope už nikdy nedosáhl ohromujícího úspěchu svých turné po služebních táborech z válečných let; s poklesem Hopeovy sledovanosti poněkud utrpěl celý úterní program NBC. V roce 1950 již dříve neznámý sitcom CBS Life with Luigi překonával Hopeovu sledovanost. Největší hrozbu však představovala televize: první skutečná senzace nového média – Texaco Star Theatre Miltona Berleho – byla zařazena na úterní večer přímo proti Hopeovi a McGeesovým. Fibber McGee a Molly sice navzdory dlouhým šancím podávali působivé výkony, ale dny slávy rozhlasu NBC v úterý večer byly zjevně sečteny.

V té době už na tom téměř nezáleželo; seriál už dávno překročil hranici od populární zábavy k americké instituci. Jordanovi zůstali u NBC, když mnoho nejlepších komiků řetězce odešlo v letech 1948-49 k CBS; spisovatel Quinn odešel v roce 1950. Dlouholetý sponzor Johnson’s Wax opustil seriál v témže roce; mezi pozdější sponzory patřila společnost Reynolds Aluminum (která využila svůj reklamní čas k představení nového revolučního výrobku – Reynolds Wrap!) a Pet Milk. V roce 1953 se Jordanovi vzdali týdenního seriálu a začali vysílat noční patnáctiminutovou verzi Fibbera McGeeho a Molly, která se vysílala čtyři roky. McGeeovi ještě v letech 1958 a 1959 vystupovali s krátkými segmenty v novátorském seriálu NBC Monitor.

V té době už byl „zlatý věk“ rozhlasu dávno pryč; odmítnutí Jordanových účinkovat v televizní verzi jejich výtvoru prakticky zaručilo neúspěch při jeho premiéře v roce 1958. Marian Jordanová zemřela v roce 1962, Jim žil ještě čtvrt století. V době deprese a války byli pro své posluchače slušným a poctivým příkladem; vynalezli a zdokonalili také mnoho formátů a technik, které vysílací autoři a komici používají dodnes. Fráze „Fibberova skříň“ je sice vzdálenou vzpomínkou, ale odkaz McGeeových je stále živý.“

-Chris Chandler

Další literatura:

Dunning, John. On the Air: The Encyclopedia of Old-Time Radio. New York, Oxford University Press, 1998.

Price, Tom. Fibber McGee’s Closet (Skříň Fibbera McGeeho): The Ultimate Log of Performances by Fibber McGee and Molly, 1917-1987. Monterey, California, T. A. Price, 1987.

Stumpf, Charles a Tom Price. Nebeské dny! Příběh Fibbera McGeeho a Molly. Waynesville, Severní Karolína, World of Yesterday, 1987.

.