Úspěšná rekonstrukce jakéhokoli aspektu lidské evoluce v ideálním případě vyžaduje široce založené srovnání s jinými primáty, protože rozpoznání obecných principů poskytuje spolehlivější základ pro odvozování. V mnoha případech je totiž pro ověření interpretací nutné provést srovnání s jinými placentálními savci. Tento přehled se zabývá srovnávacími důkazy týkajícími se následujících témat souvisejících s lidskou reprodukcí: (1) velikost varlat, spermií a bakula; (2) ovariální procesy a cykličnost páření; (3) placentace a embryonální membrány; (4) doba březosti a stav novorozence; (5) vývoj mozku ve vztahu k reprodukci; a (6) kojení a věk při odstavení. Relativní velikost varlat, velikost středního dílu spermií a snad i nepřítomnost bakula naznačují, že lidé jsou adaptováni na systém páření, v němž konkurence spermií nebyla hlavním faktorem. Protože se velikost savčích gamet nezvětšuje s velikostí těla, jsou s rostoucí velikostí těla stále více zakrnělé velikostí samičího pohlavního ústrojí. Důsledky této skutečnosti je třeba ještě prozkoumat. Primáti mají dlouhé ovariální cykly a lidé vykazují průměrný vzorec. Menstruace zcela chybí u strepsirrhinních primátů, případně je slabě přítomna u tarbíků a různě vyjádřena u opic. Jedinými dalšími spolehlivě popsanými savci, u nichž se menstruace projevuje, jsou netopýři. Pro vysvětlení evoluce menstruace byly navrženy tři hypotézy (eliminace patogenů přenášených spermiemi; snížení metabolických nákladů na připravenou děložní výstelku; výskyt jako vedlejší účinek fyziologických změn), ale nedošlo ke shodě. Kopulace v jiném než periovulačním období není u člověka ojedinělá a její výskyt během těhotenství je mezi savci rozšířený. Ačkoli je lidský stav extrémní, prodloužená kopulace během ovariálního cyklu je normou mezi primáty z čeledi opicovitých, což je v příkrém rozporu s primáty z čeledi pralesnikovitých, u nichž je páření obvykle omezeno na několik dní, kdy je samice v říji. Model pravidelné ovulace uprostřed cyklu u opic je sporný. Doby březosti vypočítané na tomto základě vykazují větší variabilitu než u jiných savců a důkazy z laboratorních chovných kolonií naznačují, že prodloužené době páření odpovídá prodloužená doba, během níž může dojít k početí. Nové důkazy naznačují, že neinvazivní placentace zjištěná u strepsirrhinních primátů nakonec není primitivní. Srovnávací studie navíc ukazují, že tato neinvazivní placentace není „neefektivní“. Evoluce vysoce invazivní placentace u streptokokových primátů pravděpodobně souvisí spíše s imunologickými faktory. Primáti mají relativně dlouhou dobu březosti a lidé jsou v tomto ohledu průměrní. Existují však důkazy, že lidé vykazují ve srovnání s lidoopy větší mateřské investice během těhotenství. Ačkoli lidské novorozeně odpovídá ve většině ohledů typickému prekociálnímu vzorci primátů, fetální vzorec růstu mozku pokračuje ještě rok po narození, takže lidské mládě je z hlediska své závislosti na rodičovské péči „sekundárně altriciální“. Nicméně „přirozená“ doba kojení člověka je pravděpodobně asi 3 roky, což odpovídá očekávání ve srovnání s ostatními hominoidy.