O
Z Wikipedie:
Eric Michael Stewart (narozen 20. ledna 1945) je anglický zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista a hudební producent, známý především jako zakládající člen rockových skupin The Mindbenders, s nimiž hrál v letech 1963-1968, a také 10cc v letech 1972-1995. Stewart byl od roku 1968 do začátku 80. let spolumajitelem studia Strawberry Studios v anglickém Stockportu, kde nahrával alba se skupinou 10cc a umělci jako Neil Sedaka a Paul McCartney. V 80. letech Stewart s McCartneym hojně spolupracoval, hrál na McCartneyho sólových albech Tug of War (1982), Pipes of Peace (1983), Give My Regards to Broad Street (1984) a Press to Play (1986) nebo se podílel na jejich tvorbě. Od roku 1980 Stewart vydal čtyři sólová studiová alba:
Začali jsme s písní ‚Stranglehold‘, do které jsme vkládali rytmická slova, používali jsme text jako bongo, zdůrazňovali jsme slova. Užili jsme si to a pak jsme pokračovali v psaní těch šesti, které jsou na albu… Vzpomněl jsem si na starý způsob psaní s Johnem, dvě akustické kytary proti sobě, jako zrcadlo, ale lepší! Jako objektivní zrcadlo, díváte se na člověka, který hraje akordy, ale nejste to vy.“
Paul McCartney, o psaní písní s Ericem Stewartem pro „Press To Play“, Club Sandwich N°42, podzim 1986
Z Club Sandwich, N°36, 1985:
Manchesterský zpěvák Wayne Fontana byl přirozeně rozrušený, když se dva z jeho doprovodné skupiny nedostavili v roce 1963 na konkurz u Fontana Records. Bylo to však požehnání v přestrojení, protože kytarista Eric Stewart a bubeník Ric Rothwell byli po ruce a spolu s baskytaristou Bobem Langem se stali Waynovými stálými doprovodnými členy, skupinou Mindbenders. Ostatní tři jména jsou většině fanoušků beatové hudby 60. let známá, ale v roce 1985 zůstává aktuální pouze jméno Erica Stewarta. Roky mezi nimi jsou fascinujícím příběhem.
Stejně jako většina jejich současníků hráli Wayne a chlapci převážně americký materiál, zabodovali nejprve s ‚Um Um Um Um Um Um‘ Curtise Mayfielda a připsali si další velký úspěch s ‚Game Of Love‘, než hity vyschly a Wayne se se skupinou koncem roku 1965 rozešel. Kupodivu to byli právě Mindbenders, kteří se po rozchodu dostali do hitparád jako první. Studenti alb Tug Of War a Broad Street vědí, že Eric často vystupuje jako doprovodný vokalista a první „sólový“ hit skupiny, A Groovy Kind Of Love, byl skutečně pozoruhodný svou harmonií – Eric byl nyní hlavním zpěvákem.
Ashes To Ashes, další balada, byla jediným dalším velkým hitem ‚Benders‘, ačkoli vydrželi až do konce roku 1968. Jejich neochota nahrávat originály byla při zpětném pohledu chybou: dozrávající Stewartova „Yellow Brick Road“, pozdní béčko, byla označena za „nejlepší desku, kterou Traffic nikdy nenatočili“. Kompilace Wayna a skupiny, plus skupiny samotné, by jistě měly vyjít od nadšenců beatové éry Edsel Records.
The Mindbenders koncertovali na stejném okruhu jako Beatles a další nepřímé spojení mezi Ericem a Paulem následovalo tvrdě po zániku skupiny, když Eric a jeho partner pojmenovali svůj podnik Strawberry Studios ve Stockportu v severozápadní Anglii po „Strawberry Fields Forever“. Brzy se k nim přidal třetí společník Graham Gouldman, zázračný skladatel z poloviny 60. let, který předtím spolupracoval s Mindbenders. Spolu s Gouldmanovými prvními hudebními kolegy Kevinem Godleym a Lolem Cremeem se Stewart pustil do řady studiových projektů.
Strawberry přilákalo do Stockportu – nepravděpodobného hudebního centra – mnoho významných jmen, včetně The Scaffold s Mikem McGearem (McCartney) a Paulovou chráněnkou Mary Hopkinovou. (Mezi produkcemi domácího týmu byly i nahrávky fotbalových klubů Manchester City a Leeds United a Lancashire County Cricket Club!) V červnu 1970 se pak chlapci ze zákulisí dostali do zpráv. Eric testoval čtyřstopý magnetofon, Kevin a Lol se přidali a výsledkem jejich dovádění byla novinka „Neanderthal Man“. Říkali si Hotlegs, tihle tři plus Graham předskakovali na turné The Moody Blues, ale ani toto zviditelnění a album (Thinks School Stinks) nedokázalo udržet jejich dynamiku.
Poté jeden z nepravděpodobných návratů popu – Neil Sedaka – konečně odstartoval trvalejší záchvěv slávy pro čtveřici Strawberries. Byli doprovodnou skupinou na albech Solitaire a The Tra La Days Are Over, která bývalá teenagerská hvězda vydala na počátku 70. let, a úspěch prvního z nich je vyburcoval k tomu, aby se pokusili o něco zásadního sami. „Waterfall“, první počin skupiny, která se měla stát 10cc, byl předložen nahrávací společnosti Apple Records – a byl odmítnut! Zdá se, že měli pravdu, protože jako singl v roce 1975 propadla.
V roce 1972 Eric Stewart pozval Jonathana Kinga, fanouška z dob Mindbenders, do Stockportu, aby si poslechl ‚Donnu‘, pastiš z 50. let, který slabě připomínal ‚Oh Darling‘ od Beatles. Kingovi se to líbilo, dal skupině jméno a podepsal s ní smlouvu u svého britského labelu. Donna se stala obrovským hitem a následovaly další (zejména ‚Rubber Bullets‘), až v únoru 1975 Phonogram Records učinil 10cc nabídku, kterou nemohli odmítnout – konkrétně asi milion dolarů.
Nedostatek image skupiny v kombinaci s Kingovou pověstí dodavatele jednorázových novinek The Piglets, Weathermen atd. znamenal, že kritici si zpočátku nebyli jisti, jak vážně je brát. Když v červenci 1974 vyšlo druhé album 10cc, Sheet Music, neměli pochybnosti: recenze v Melody Makeru je popisovala různě: „Beatles z Penny Lane“, „postavy komických střihů“ a „naprostá genialita“. Srovnání s Beatles se opakovala, ačkoli obě
skupiny spojoval spíše vtip, originalita a čtyři výrazné individuality než zjevně podobný zvuk. Je zvláštní, že v době nahrávání Sheet Music Paul a Linda také usilovně pracovali ve Strawberry Studios, hluboce zapojeni do práce Paulova bratra Mikea na jeho albu McGear. Tohle bylo první pořádné setkání Erica a Paula.
Kromě svižných textů písní jako „Wall Street Shuffle“ („You need a yen to make a mark“) zněly kytary pánů Stewarta a Crema ostře a jasně a 10cc se vždy dokázali dotknout strun srdce: „I’m Not In Love“ byla často zvolena nejlepším singlem všech dob a toužebnou brilanci „I’m Mandy, Fly Me“ by těžko někdo překonal. Ještě v roce 1976 byli na vrcholu, když Godley a Creme odešli a stali se příležitostnými hitmakery a pozoruhodnými režiséry videoklipů.
Graham Gouldman a Eric prokázali svou všestrannost, když téměř bez pomoci natočili další album 10cc, Deceptive Bends. První singl z něj, ‚The Things We Do For Love‘, připomínal rozmarnou McCartneyho píseň a hnal se nahoru v hitparádách. Na koncerty byli přizváni další hudebníci a v roce 1978 se ‚Dreadlock Holiday‘ dostala na první místo: její chytlavé popové reggae bylo dalším společným znakem Erica a Paula, jejichž zájem lze vysledovat od ‚0b La Di, 0b La Da‘ přes ‚C Moon‘ a další.
Většina hudebníků by ráda natočila alespoň jedno sólové album a v roce 1980 se u Polydoru konečně objevilo LP Erica Stewarta, Girls. Pokud si někdy přál spolupracovat s Paulem McCartneym, i toto přání se mu brzy splnilo. Po letech strávených s Wings si Paul pro natáčení alba Tug Of War vybral přední hudebníky ze všech oborů; vzhledem k tomu, že podobné zkušenosti byly potřeba i v pěveckém oddělení, byl Eric přirozenou volbou – kdo by mohl zapomenout na mnohovrstevnaté harmonie skladby ‚I’m Not In Love‘?“
Fungovalo to tak dobře, že Stewartovy tóny zdobily ne méně než sedm skladeb na Tug a hojně se objevovaly i na Pipes Of Peace. Eric hrál také na kytaru ve skladbě ‚So Bad‘ a objevil se v klipu – což bylo jistým znamením jeho důležitosti pro Paula – s McCartneyovými a Ringem, všichni v raných beatlovských oblecích. Eric zpíval v obou verzích písně ‚No More Lonely Nights‘ na albu Broad Street.
Jména McCartney a Stewart jsou nyní ještě těsněji spojena. V průběhu let napsal Paul kromě svých v poslední době více medializovaných partnerů také písně s Lindou a Dennym Lainem; podle toho, jak se věci vyvíjejí, byste k tomuto seznamu měli brzy přidat i Erica Stewarta. Paul se zdá být s dosavadním vývojem velmi spokojen a my bychom to měli být schopni posoudit sami z příštího alba. Když se dají dohromady dvě tak talentované hlavy, mělo by z toho být něco!“
Club Sandwich, N°36, 1985
Eric Stewart, z CultureSonar, 3. prosince 2018:
Q: Jste jedním z hrstky lidí, kteří po Lennonovi psali s McCartneym. On psal s Lindou a Dennym Lainem a později bude psát s Elvisem Costellem. Jak se to lišilo od psaní s Grahamem Gouldmanem a Lolem Cremeem?“
A: Lol je ve své tvorbě trochu divočejší. Přišel a řekl něco, co tě mohlo zastavit. Pak bys řekl: „Život! To je minestrone!“ Vzestupy a pády života shrnuté do názvu! Měl taky pár pěkných riffů. Rád jsem hrál na kytaru v písničkách Godleyho a Crema, jako třeba „Rubber Bullets“… To byla píseň, která byla napsaná o amerických věznicích, kde se střílelo gumovou kulkou, aby se vězeň zranil – ale nezabil. Vznikla v době, kdy se gumové projektily používaly v Severním Irsku. Lol dokázal přijít s verši, které začínaly hudební pokřivení… Lol byl velmi kreativní. Paul uměl být takový. Tuhle historku jste už asi slyšeli: Šel jsem k němu domů a říkal mu, jak je krásné procházet se metrem sněhu, když svítí slunce. Začal zpívat „venku je krásně“, z čehož vznikly „Footprints“. Pro mě úžasný zážitek! Druhou skladbou na mém albu je „Code of Silence“, která vznikla, když byl Paul v mém hudebním pokoji. Přišel ke mně na oběd. Šli jsme do hudební místnosti, kam jsem mohl jít nahrávat. Začal hrát krásnou smyčcovou sekci, pak položil part elektrického piana. Řekl jsem, že je to geniální, a on mi to nechal. Udělal jsem vokál a poslal mu ho. Líbilo se mu to a řekl, „doufám, že dostanu uznání“ . A on tam ten doprovod dal, takže samozřejmě ano!“
Eric Steward, z rozhovoru pro Amped, říjen 2017 :
SPAZ: Zdá se, že hodně lidí zajímá tvoje spolupráce s Paulem McCartneym – jaké to bylo s ním pracovat?“
ERIC: No, o mně a Paulu McCartneym je celá velká kapitola v knize (podrobnosti o knize viz odkaz níže). Poprvé jsem se s ním setkal, když jsme oba dělali konkurz do rádia BBC. Konkurzem jsme prošli – naše skupina se jmenovala Jerry Lee and The Stagger Lees -, ale The Beatles ne. Seděl jsem tam a díval se na ně – publikum tvořili lidé, kteří byli na konkurzu. Díval jsem se na ně a říkal jsem kamarádům: „To je budoucnost anglické hudby“, a oni všichni říkali: „Ne, ne, ne, Cliff Richards a The Shadows jsou mnohem lepší“. Řekl jsem: „No, tady je něco tak výjimečného!“. Asi o šest týdnů později vydali „Love Me Do“. A bylo to tak fantastické. A s Paulem jsem pak mluvil mnohokrát, protože jsme byli místní. Manchester a Liverpool, byli jsme od sebe vzdáleni jen 30/40 mil. Byl jsem s ním v kontaktu po celou dobu jeho kariéry i po celou dobu mé kariéry a on vlastně přijel do Strawberry, aby tam nahrál nějaké písničky, když jsme měli tu věc s 10cc – bylo to v době SHEET MUSIC. Taky jsme bydleli blízko sebe, což máme i teď – on bydlí půl hodiny ode mě. Takže jsem se zapojil do těch písniček na albu TUG OF WAR a PIPES OF PEACE. Zeptal se mě: „Nechceš přijet a nazpívat se mnou a s Lindou nějaké doprovodné vokály?“ Odpověděl jsem: „Budu rád.“ A on se mě zeptal: „Co kdybychom si s Lindou zazpívali? A pak řekl: „Zaplatíme ti za to“. Pomyslel jsem si: „Díky moc, ale stejně to rád udělám“. Takže jít a pracovat s ním a s Georgem Martinem, pátým Beatlem, a sledovat Georgův vliv na Paula bylo úžasné – dokázal z něj něco dostat. Takže Paul byl celý život jedním z mých hrdinů. Obvykle přichází s těmi nejgeniálnějšími nápady přímo z hlavy. Vzpomínám si na jednu dobu, kdy tady v zimě sněžilo a my jsme spolu měli psát, tak jsem si řekl: „Zkusím to dolů.“ A pak jsem si řekl, že to zkusím. Sníh byl tři metry hluboký a já jsem přišel k němu domů a venku svítilo slunce a bylo nádherně a já jsem šel do takového malého studia v zadní části jeho domu a prošel jsem těmi malými dveřmi a řekl jsem Paulovi: „Venku je krásně, Paule, podívej se na to krásné…“, a on zazpíval „Venku je krásně“. To byl základ písně „Footprints“ a začali jsme ji psát. Jeho mozek pracoval tímto způsobem, což opravdu přimělo pracovat i můj mozek, když jsem dělal své sólové věci, takže velký dluh má vůči Paulovi spousta lidí, ale hlavně já.
Poslední aktualizace 1. března 2020
.