Termín dematerializace označuje snížení (ve skutečnosti obrovské snížení) množství materiálů používaných k uspokojování výrobních a spotřebních potřeb naší společnosti. Dematerializace je strategie orientovaná na vstupy, která na rozdíl od tradičních opatření „na konci potrubí“ hodlá řešit environmentální problémy u jejich zdroje. Koncepce dematerializace tvrdí, že současné environmentální problémy (jako je změna klimatu a ztráta biologické rozmanitosti) úzce souvisejí s objemem materiálu a energie použitých k výrobě zboží a služeb: pokud se sníží vstupy, sníží se i celkový dopad na životní prostředí. Argumenty pro dematerializaci tak poukazují na to, jak (hodně) se musí snížit náš společenský metabolismus.
Dematerializace má být také reakcí na skutečnost, že dostupnost neobnovitelných zdrojů se blíží ke konci a že některé důležité obnovitelné zdroje, jako jsou ryby a dřevo, vykazují vyšší míru spotřeby, než je míra jejich reprodukce.
Dematerializace se často používá v souvislosti s pojmem decoupling a zaměňuje se s ním. Oddělením zdrojů se rozumí snížení míry využívání zdrojů na jednotku ekonomické činnosti měřené v HDP. Decoupling se obecně vztahuje na ekonomiku a její činnosti, zatímco dematerializace bere jako referenční bod kapacitu Země a její omezení. Obecně se rozlišuje mezi relativním a absolutním decouplingem. Relativního oddělení je dosaženo, když spotřeba zdrojů roste méně než HDP. Absolutní oddělení znamená, že ekonomika roste, ale využívání zdrojů zůstává přinejmenším stabilní nebo klesá. Dematerializace, jak je zde definována, by se projevila jako absolutní decoupling, tj. absolutní snížení spotřeby materiálů a uhlíku, ale bez vztahu k HDP.
Některé státy tvrdí, že se jim podařilo dosáhnout absolutního decouplingu jejich ekonomiky (tj. stabilizace spotřeby zdrojů navzdory rostoucímu HDP) v důsledku jejich programů účinného využívání zdrojů. Ve skutečnosti se spotřeba materiálů a uhlíku v těchto zemích zvyšuje. Jde pouze o to, že ke skutečné spotřebě zdrojů dochází v zemích, ze kterých stále více dovážejí materiální statky. To vyvolává otázku environmentální spravedlnosti. Pokud jde o takovou fyzickou obchodní bilanci mezi regiony, Evropa je největším přesouvačem, zatímco Austrálie a Latinská Amerika jsou největšími příjemci environmentální zátěže. Právě tento posun vytvořil v Evropě dojem absolutního oddělování.
Většina zemí však vykazuje relativní oddělování, což znamená, že spotřeba materiálů stále roste, ale pomaleji než ekonomický výkon.
Ať už dochází k relativnímu nebo absolutnímu oddělování: technologická a tržní řešení zdaleka neodpovídají rozsahu výzvy, které čelí, pokud populace a příjmy nadále porostou. Proto jsou vhodnějším mechanismem pro absolutní odbourání uhlíkové limity a limity na zdroje, například jak je předpokládají dohody o limitech a obchodování, které snižují možnost „úniků“ a odrazů (Resource Cap Coalition, 2012). Cílem dohod o limitech je realizovat absolutní snížení využívání zdrojů prostřednictvím povolenek na zdroje, které se rok od roku postupně snižují. To může neustále měnit vzorce výroby a spotřeby a poskytovat pobídky k inovacím směrem k výrobkům a službám s nízkými materiálovými vstupy. Plánovaný strop zdrojů může rovněž přispět k relokalizaci ekonomiky s kratšími hospodářskými cykly a vyšší soběstačností.
Toto glosářové heslo vychází z příspěvku Sylvie Lorek
Lorek, S. (2014) Dematerializace. In: Dějiny demokracie v České republice: D’Alisa, G., Demaria, F. a Kallis, G. (eds) Degrowth: Vocabulary for a new era (Slovník pro novou éru). New York: Routledge.
Resource Cap Coalition (2012) Capping resource use – Proposal for a reduction of non- renewable energy use within the EU. Budapest.
Pro další čtení
Dittrich, M., Giljum, S., Lutter, S., Polzin, C. (2012) Green economies around the world? – Důsledky využívání zdrojů pro rozvoj a životní prostředí. Vídeň: SERI.