Po druhé světové válce si nové oblasti výzkumu (např. informatika) hledaly své místo na akademické půdě, zatímco některé zavedené obory, jako antropologie a lingvistika, se nově definovaly. To se týkalo i psychologie: po desetiletí se studium myšlení omezovalo na zjišťování souvislostí mezi pozorovatelnými podněty a pozorovatelnými reakcemi chování – hnutí známé jako behaviorismus, které převládalo až do 50. let 20. století. Poté psychologie vrátila „mentalismus“ do centra pozornosti pod označenímpoznávání.

V roce 1956 psycholog George A. Miller napsal, že omezení lidské paměti nejsou absolutní a mohou být překonána, pokud jsou informace rozděleny do větších celků, a navrhl, že to znamená určitý druh vnitřní (tj. mentální) reprezentace. Jerome Bruner již dříve ukázal, že vnímání a cítění jsou aktivní procesy, které jsou ovlivněny nějakým mentálním faktorem. V roce 1956 také Bruner – spolu s Jacqueline J. Goodnowovou a Georgem A. Austinem – publikoval knihu A Study of Thinking (Studie o myšlení), která zobrazovala lidi jako konstruktéry pojmů a zaměřovala se na způsob, jakým lidé přicházejí na pravidla, která jim k tomu slouží.

V roce 1956 také Allen Newell, John C. Shaw a Herbert A. Simon představili svůj program Logic Theorist, první program umělé inteligence vůbec. Podle jejich názoru měly být mysl a počítače chápány jako znalostní systémy, které generují chování manipulací s (vnitřně reprezentovanými) symbolickými strukturami. Systémy umělé inteligence by pak mohly být použity jako simulátory k vysvětlení lidského chování jako funkce paměťových operací, řídicích procesů a pravidel pracujících se symboly.

Také v roce 1956 Noam Chomsky diskutoval na konferenci MIT o své teorii jazyka. Odmítl behaviorismus a tvrdil, že mentální struktura jazyka má základní univerzální, vrozené principy, které se přenášejí geneticky. Chomsky také tvrdil, že mysl potřebuje speciální mechanismy, aby zvládla zvláštní vlastnosti přirozeného jazyka, jako je produktivita. Protože pravidla byla společná, ale lidé je ve skutečné komunikaci často nedodržovali, Chomsky nebral v úvahu produktivitu a místo toho upřednostňoval studium kompetence u ideálního mluvčího-posluchače neovlivněného „gramaticky irelevantními podmínkami“, jako jsou omezení paměti, přesuny pozornosti a chyby.

Mnoho problémů těchto rodících se nebo měnících se disciplín vyžadovalo řešení, které předpokládalo vstup i z jiných oborů (např. antropologie, informatiky, lingvistiky, filozofie, psychologie). Jejich spolupráce se brzy sblížila v kognitivní revoluci, jejímiž základními předpoklady bylo, že lidská mysl funguje jako počítač (v tom smyslu, že neutrálně manipuluje s abstraktními symboly, z nichž vyplývá chování) a že mysl lze studovat jako samostatný, logický systém – tj. bez odkazu na její fyzický základ a také nezávisle na sociálních, kulturních a situačních faktorech. To je známé jako informačně-procesní paradigma poznávání, jádro první kognitivní revoluce.

Kniha George A. Millera Language and Communication (1951) je považována za první milník psycholingvistiky neboli psychologie jazyka. Psycholingvistika se jako odvětví psychologie začala rozvíjet o něco dříve. Věnovala se a stále se věnuje studiu psychických schopností, mechanismů a procesů, které se podílejí na osvojování, porozumění a produkci jazyka. Oblíbenými tématy výzkumu jsou mimo jiné bilingvismus, čtení a mentální lexikon.

V zásadě je psycholingvistika výzkumným zaměřením, které neimplikuje žádný konkrétní referenční rámec. Je to prostě přiblížení vztahu mezi jazykem a myslí, přiblížení takových aspektů, jako je vnímání, ukládání (lexikon) apod. Psycholingvistika však vykvetla v rámci první kognitivní revoluce a je často spojována s generativistickými (modulárními, innatistickými, dekontextualizovanými, idealizovanými) přístupy k jazyku.

.