Emma Amosová, figurativní malířka, jejíž vizuálně svůdné umění upíralo pohled na rasismus a privilegia, zemřela ve věku 83 let. Její galerie Ryan Lee v e-mailovém oznámení uvedla, že Amosová zemřela 20. května v Bedfordu ve státě New Hampshire na Alzheimerovu chorobu.
Amosová během své kariéry projevovala talent pro vytváření nápaditých obrazů, v nichž se prolínaly aspekty dějin umění, jejího osobního života a aktuálních událostí, a nabízela tak obrazy pro věky. Její působivé obrazy se pouštěly do ožehavých témat, která rozvíjela ošklivou historii rasismu, sexismu a třídního boje – témat, jimiž se Amosová zabývala, i když věděla, že by mohla být na obtíž. „Ano,“ napsala ve svém uměleckém prohlášení, „rasa, pohlaví, třída a mocenská privilegia existují i ve světě umění.“
Tato myšlenková linie se rozšířila i na způsob, jakým Amosová vnímala samotné malování. Barva, jeden ze základních formálních aspektů malby, získala podle Amosové politický podtext. „Pokaždé, když přemýšlím o barvě, je to politické prohlášení,“ řekla jednou historičce umění Lucy Lippardové. „Byl by to luxus být bílá a nikdy na to nemyslet.“
V jednom ze svých nejslavnějších děl, Flower Sniffer (1966), maluje Amosová sama sebe uvnitř velkého bílého kruhu s modrými okraji. Oranžová barva její košile a žlutá barva květin jsou sice teplé, ale nic jiného se na obraze nepočítá. Obraz, záměrně poněkud šišatý, je míněn jako kritika tradice autoportrétů, přičemž Amosová z něj vychází jako podstatně méně pasivní než mnoho bílých umělkyň, které se v průběhu dějin umění zobrazovaly.
Amosové plátna měla i hravou stránku. V pozadí obrazu Sandy a její manžel (1973), něžného obrazu manželského dua tančícího v obývacím pokoji, se objevuje zpětné volání Flower Sniffer. A na některých z jejích nejoslnivějších obrazů se cirkusoví umělci, zvířata a hudební nástroje zdánlivě potácejí prázdnotou, jako by na ně nemusela platit pravidla perspektivy.
Stejně jako mnoho černošských umělkyň tvořících v 60. a 70. letech se Amos dočkala uznání velkých muzeí až v pozdějších fázích své kariéry, mimo jiné díky kritickému úspěchu výstav jako „Soul of a Nation: Art in the Age of Black Power“ (pořádané londýnskou Tate Modern) a „We Wanted a Revolution: (pořádané Brooklynským muzeem v New Yorku). Přesto Amosová zaujímá mezi svými kolegy neobvyklé postavení, protože byla zapojena do klíčové skupiny černošských umělců, které se dostalo tisku ještě v době jejího vzniku.
Tímto kolektivem byla krátce existující, i když masivně vlivná skupina známá jako Spirála. Mezi její členy patřili Norman Lewis, Romare Bearden a Hale Woodruff, Amosová byla jedinou ženou, která byla přizvána ke členství – přivedl ji Woodruff, její bývalý profesor. (Amosová se snažila do skupiny nalákat také Vivian Brownovou, ale ta tvrdila, že ji muži v jejím okolí odmítli.) Mezi umělci Spirály, z nichž všichni pracovali velmi odlišnými způsoby, panovaly neshody ohledně toho, co by mohl znamenat pojem „černé umění“. „Nevěřím, že existuje něco jako černošští umělci,“ řekla Amosová v roce 1966 v článku o Spirále pro ARTnews. „Proč mezi sebe nepustíme bílé lidi?“
Spiral vznikl v roce 1963 a brzy poté se rozpadl. V roce 1965 skupina uspořádala výstavu „First Group Showing: Works in Black and White“ v pronajatých prostorách galerie v New Yorku – první výstava, která se nakonec stala její poslední. Vliv skupiny Spiral je však dnes velký. „Spiral vylepšila a rozbila evropsko-americkou linii zevnitř,“ napsala kritička Martha Schwendenerová ve Village Voice, když přehlídka putovala z alabamského Birminghamského muzea umění do newyorského Studio Museum v Harlemu.
Spiral nebyl jediným radikálním kolektivem, v němž se Amos angažoval. Po krátkou dobu v 70. letech byla Amos redaktorkou klíčového feministického časopisu Heresies, v němž publikovaly texty umělkyně Howardena Pindell, Ana Mendieta, Adrian Piper a Martha Rosler. „Mysleli si, že budu dělat sendviče s burákovým máslem a běhat pro čaj, a já jsem tam jen seděla,“ řekla Amosová v roce 2011. „Víte, to jsem nehodlala udělat.“
Podle sdělení galerie Ryan Lee se Amosová angažovala také v Guerrilla Girls, legendárním feministickém kolektivu, který protesty, spisy a aktivistickými uměleckými díly rozcupoval misogynii ve světě umění. Protože Guerrilla Girls vystupují na veřejnosti v gorilích maskách, byla identita jejich členek dlouho utajována. Amosová ponechala své angažmá nejasné, když jednou řekla: „Byla jsem členkou velmi slavné tajné ženské skupiny, která pracovala v noci a nikdy nevycházela ven bez masek na obličeji.“
Emma Amosová se narodila v roce 1937 v Atlantě ve státě Georgia. Od mládí projevovala sklony k umění a navštěvovala kurzy v místních institucích. V 16 letech se zapsala do bakalářského programu na Antioch College v Yellow Springs v Ohiu, kde pokračovala v uměleckém vzdělávání, které později zahrnovalo i roční studium v zahraničí v Londýně. V roce 1960 se přestěhovala do New Yorku.
Poté, co pracovala jako učitelka na přípravné škole, našla Amos zaměstnání v ateliéru Dorothy Liebesové, textilní návrhářky, která pomohla pozvednout praxi tkaní. Zkušenosti s Liebesovou, pro kterou pracovala deset let, v Amosové vzbudily zájem o řemeslo, který jí zůstal po většinu její kariéry. V rozhovorech Amosová přirovnávala malování k řemeslu. „I plátno je pro mě textil,“ řekla jednou. V letech 1977 až 1978 Amosová spoluvytvářela televizní seriál Show of Hands zaměřený na řemesla.
V 80. letech začala Amosová vytvářet obrazy pro sérii známou jako „Falling“, která zobrazuje postavy padající rozlehlými prostory. „Líbila se mi myšlenka, že když padáte vzduchem, je tam někdo, kdo se vás snaží zachytit, nebo je tam někdo, kdo se vás drží, takže jste spolu dva,“ řekl Amos. Na jednom památném díle z této série Amos padá modravou oblohou a drží se obrazu své matky.
Po této sérii Amos vytvářela díla, která spojovala všechny její zájmy se zkušenostmi s textilem a grafikou. (V 70. letech byla zapojena do grafické dílny umělce Roberta Blackburna). V mnoha z nich byl implicitně obsažen pocit, že Amosová je nespokojená s bělostí dějin umění. V díle Múza Picasso (1997) vytvarovala plátno jako malířskou halenu, do jejíhož středu umístila obraz Pabla Picassa a obkroužila jej rondely s obrázky afrických masek a svou vlastní podobiznou. Kolem obou jsou africké látky a slova jako „mistr“ – explicitní přiznání historie rasismu, kolonialismu a otroctví v Africe, které Picasso neviděl, když čerpal inspiraci z masek tohoto kontinentu.
Ještě v minulém desetiletí se Amosové dostávalo menšího uznání, než by si zasloužila. Studio Museum v Harlemu uspořádalo v 90. letech přehlídku a Art in General v New Yorku představilo výstavu, která putovala. Ale jen málo významných institucí projevilo o její dílo zájem. „Ráno se probudím a řeknu si: ‚Mám jedno dílo v Muzeu moderního umění. Zajímalo by mě, jestli tam ještě je?“ Víte, zajímalo by mě, jestli jsem byla deakcesionována,“ řekla. „A říkám si, jak je možné, že nikdo neví, kdo jsem.“
Toto dílo v MoMA však deakcesováno nebylo a muzeum nyní vlastní pět dalších Amosových děl. Mezi další instituce, které vlastní její významná díla, patří Cleveland Museum of Art, Whitney Museum a Brooklyn Museum a v roce 2021 má být otevřena retrospektiva Amosové v Georgia Museum of Art v Athénách.