EBIONITÉ je název židovské křesťanské sekty, která vzkvétala v raných dějinách křesťanské církve. Původ tohoto termínu, hebrejského slova označujícího chudé, je nejasný. Je možné, že se jednalo o čestné označení původní skupiny křesťanů, kteří byli Židy žijícími v Jeruzalémě a kteří potřebovali pomoc od křesťanů v jiných částech Římské říše (Ř 15,25; 2 Kor 9,12). Poprvé jej použil křesťanský biskup Irenej z Lyonu (Galie) na konci 2. století k označení židovské křesťanské sekty. Někteří pozdější autoři ho používali ironicky jako označení chudoby chápání členů sekty, kteří nevěřili, že Ježíš Kristus je božský Syn Boží. Neexistují žádné důkazy, které by podporovaly tvrzení některých křesťanských autorů, že pochází od osoby jménem Ebion, údajného zakladatele sekty.
Původ, historie a odlišný charakter ebionitů byly předmětem intenzivních diskusí. Je možné, že ebionité sahají až do nejranějšího období křesťanských dějin, kdy většina křesťanů byli Židé a někteří nadále dodržovali židovský zákon. Pokud by tomu tak bylo, byli by nejstarším příkladem křesťanského hnutí v rámci judaismu, které bylo nakonec opuštěno, když se křesťanství přizpůsobilo přílivu pohanských konvertitů. Tito křesťané se nakonec stali samostatnou skupinou, která byla spolu s dalšími skupinami (např. gnostiky) vznikající velkou církví odmítnuta jako heretická. Někdy jsou ztotožňováni s minim (heretiky), o nichž se zmiňuje Talmud.
Ebionité byli Židé, kteří přijali Ježíše Nazaretského jako Mesiáše (Krista) a zároveň si nadále zachovali svou židovskou identitu. Pěstovali vztahy s židy i křesťany, ačkoli ani jedni z nich je nepřijali. Dodržovali židovský zákon, trvali na obřízce, zachovávali sobotu a slavili židovské svátky (Jom Kipur, Pesach), dodržovali stravovací zákony (např. zdržení se vepřového masa) a další židovské zvyky. Odmítali apoštola Pavla kvůli jeho hanobení židovského zákona. Ježíše považovali za proroka, výjimečného muže v řadě židovských proroků (jak je popsáno v Dt 18,15), a popírali narození z panny. Svůj způsob života ospravedlňovali odvoláváním se na příklad Ježíšova života: byl obřezán, dodržoval sobotu a slavil židovské svátky a učil, že je třeba dodržovat všechna nařízení Zákona. Velikonoce slavili ve stejný den, kdy Židé slavili Paschu, a město Jeruzalém měli ve velké úctě.
Kromě ebionitů existovaly i další židovské křesťanské sekty, jako nazaréni, symmachiáni a elkesaité, ale je obtížné odlišit jednu od druhé a názvy se nepoužívají důsledně. Nejčastějším označením jsou ebionité, což mohl být jednoduše termín, který charakterizoval jakoukoli formu židovského křesťanství s důrazem na dodržování židovského zákona. Ačkoli raně křesťanské spisy namířené proti herezi někdy spojovaly ebionity s jinými heretickými skupinami, například s gnostiky, odlišnost ebionitů nespočívá ani tak v jejich učení, jako spíše v jejich postoji k židovskému zákonu.
Ebionité měli své vlastní evangelium, ale jeho obsah není možné podrobně rekonstruovat. Starověcí autoři se zmiňují o třech židokřesťanských evangeliích, ale vzhledem k útržkovitosti našich informací je obtížné tato díla jasně rozlišit. Evangelium ebionitů (moderní označení) mohlo být podobné Matoušovu evangeliu, ale neobsahovalo vyprávění o narození z panny a Ježíšově dětství.
Informace o ebionitech jsou rozptýleny do tří století, od poloviny druhého do poloviny pátého, což naznačuje, že sekta měla kontinuální historii jako samostatná skupina od nejstaršího období. Nepřetržitou historii však nelze doložit a je pravděpodobnější, že přetrvávání lidí označovaných jménem ebionité je důkazem toho, že v rámci křesťanství navzdory rozchodu s judaismem a ostré polemice proti židovským praktikám nadále vznikaly skupiny křesťanů, kteří věřili, že člověk může být křesťanem a přitom dodržovat židovský zákon.
Největší sílu měli ebionité v Palestině a Sýrii, tedy v oblastech, kde judaismus vzkvétal. Jedna komunita ebionitů žila ve městě Pella východně od řeky Jordán a tvrdila, že pochází z původní skupiny křesťanů, o nichž se předpokládalo, že uprchli z Jeruzaléma v době války s Římany v roce 70 n. l. Ještě v roce 70 n. l. žili v Pelle. Koncem 4. století došlo k obnově židovského křesťanství, kterou podpořil židovský mesianismus a snaha císaře Juliána obnovit jeruzalémský chrám. Židé začali doufat v návrat do Jeruzaléma a Judska, obnovu Chrámu a obnovení obětí – počátek mesiášského věku. Po tomto období je o ebionitech známo jen málo.
Bibliografie
Klijn, Albertus Frederik Johannes a G. J. Reinink. Patristické důkazy o židovsko-křesťanských sektách. Leiden, 1973.
Schoeps, Hans Joachim. Theologie und Geschichte des Judenchristentums. Tübingen, Německo, 1949.
Simon, Marcel. Verus Israel: Étude sur les relations entre chrétiens et juifs dans l’Empire romain, 135-425. (Studie o vztazích mezi křesťany a židy v Římské říši). Paris, 1964.
Strecker, Georg. „Ebioniten.“ In Reallexikon für Antike und Christentum. Stuttgart, 1959.