Režisér D. W. Griffith, průkopník filmové tvorby a společenský provokatér, téměř sám vyvinul techniky, jimiž se budou filmy natáčet, a zároveň ukázal, jak mohou být v dobrém i zlém významným komerčním i kulturním prvkem americké kultury. Griffith, kterého kdysi herečka Lillian Gishová nazvala „otcem filmu“ a Charlie Chaplin „učitelem nás všech“, se chopil rodícího se média, které se potácelo v průměrnosti, a využil své neukojitelné touhy experimentovat, aby porušil konvence své doby a vyvinul nové způsoby vyprávění na plátně. Poté, co v letech 1908-1913 natáčel téměř tři filmy týdně a inovoval nové techniky, jako jsou detailní záběry, křížový střih a hluboké zaostření, natočil Griffith celovečerní epos o občanské válce „Zrození národa“ (1915), technický triumf a kasovní trhák, kterému uškodila otevřeně rasistická tematika doby. Na pobouření veřejnosti v podobě protestů a nepokojů reagoval filmem „Intolerance“ (1916), nákladným mistrovským dílem, které se snažilo odpovědět jeho kritikům a které propadlo u pokladen kin a zanechalo ho v těžké finanční situaci po zbytek jeho kariéry. Přestože v roce 1919 založil s Chaplinem, Mary Pickfordovou a Douglasem Fairbanksem studio United Artists, Griffith z něj o pět let později vystoupil, protože se mu nepodařilo natočit filmový hit, který by vyřešil jeho dluhy. Přestože pokračoval v natáčení filmů pro UA a Paramount Pictures, nic z toho, co natočil, nedosáhlo takové úrovně jako filmy „Zrození národa“ a „Intolerance“. Nakonec Griffithův odkaz průkopníka, který stál u zrodu moderní kinematografie, zhatil jeho zjevný sentiment k rasovým stereotypům, který ho pronásledoval ještě desítky let po jeho smrti.

Narodil se jako David Wark Griffith 1. ledna 1937. 22. února 1875 v Oldham County ve státě KY, vychovávali Griffitha jeho otec Jacob, farmář, který kdysi bojoval v americké armádě v mexicko-americké válce a později bojoval na straně Konfederace v občanské válce, a jeho matka Mary, matka sedmi dětí. Jeho otec zemřel, když byl Griffith ještě malý, a zanechal rodinu bez prostředků. Griffith byl tiché dítě, kterému se dostalo jen malého vzdělání, ale rád četl a snil o tom, že se stane spisovatelem a hercem. Když mu bylo čtrnáct let, jeho matka opustila farmu a přestěhovala rodinu do Louisville, kde neuspěla s pokusem provozovat penzion. V té době začal Griffith pracovat na příležitostných brigádách, aby pomohl uživit rodinu. Přesto chtěl prorazit v showbyznysu, a tak v roce 1896 získal první divadelní angažmá jako komparsista u společnosti Sarah Bernhardtové, zatímco následující rok debutoval jako divadelní herec u Meffert Stock Company v Louisville. Griffith se živil také jako spisovatel a v roce 1906 prodal svou první hru „The Fool and the Girl“. Když se však pokusil prodat povídku Edwinu S. Porterovi, byl Griffith místo toho angažován u producentovy společnosti Edison Company jako herec.

Ačkoli se mu nepodařilo prodat své spisovatelské dílo, naučil se Griffith díky spolupráci s Porterem, který poněkud rozvinul základní filmové techniky, jež zahrnovaly kratší scény, naturalistické lokace a více pohybu na kameře, mnoho o natáčení filmů. Mezitím debutoval v hlavní roli v Porterově snímku Zachráněn z orlího hnízda (1907), v němž byl mladý herec natočen tak nedbale, že byl zastíněn okrajem záběru – tato zkušenost mu později dobře posloužila, když začal režírovat vlastní filmy pro společnosti American Mutoscope a Biograph. Později téhož roku dostal Griffith příležitost režírovat a okamžitě prokázal talent pro kreativní využití záběru i pro rozvoj rytmického střihu pro budování dramatického napětí v krátkých filmech jako „The Adventures of Dollie“ (1908), „A Corner in Wheat“ (1909) a „The House with Closed Shutters“ (1910) a dalších. V letech 1908 až 1913 natáčel Griffith v průměru téměř tři filmy týdně, většinou pro Biograph, a využíval překrývající se plány a zásobu herců, kteří se rychle přesouvali z jednoho filmu do druhého, někdy i ve stejný den. Griffith věnoval zvláštní pozornost svým herečkám a vychoval řadu významných umělkyň, jako byly Lillian a Dorothy Gishovy, Mary Pickfordová, Blanche Sweetová a Mae Marshová.

V té době filmaři v jiných zemích, zejména ve Francii a Dánsku, učinili srovnatelné objevy o významu střihu; jejich filmy se často promítaly ve Spojených státech, stejně jako se Griffithovy produkce Biographu vyvážely do Evropy. Tato probíhající výměna téměř znemožnila filmovým historikům jasně definovat zdroje inovací a vlivů, které mnozí připisovali výhradně Griffithovi. Přesto natočil stovky převratných jedno- a dvoudílných filmů, ale chtěl posunout hranice a natočit delší filmy. Biograph odmítl jeho žádost, aby film „Judith of Bethulia“ (1914) natočil jako čtyřválcový, ačkoli Griffith jejich požadavek ignoroval a přesto pokračoval. Film byl natočen v roce 1913 a Biograph si jeho uvedení nechal až na následující rok, čímž podkopal dohodu o podílu na zisku, kterou měl s Griffithem uzavřenou. Zklamaný režisér ze společnosti odešel a vzal s sebou herce do společnosti Mutual Film Company producenta Harryho Aitkena. Tam začal natáčet film, kterým se nechvalně proslavil, „Zrození národa“ (1915), současně jeden z nejvýznamnějších a nejodsuzovanějších filmů v dějinách kinematografie.

Epická sága o občanské válce, která se soustředila na dvě rodiny – jednu severskou, druhou jižanskou – a následky, jimiž obě trpěly během rekonstrukce, „Zrození národa“ přinesla Griffithovi obrovské uznání i slávu. Diváci byli oslněni rozsáhlostí a epickou silou filmu, stejně jako jeho intimními momenty bolesti a radosti. Griffithovo přijetí původního Ku-klux-klanu a odporné zobrazení černošských postav, které byly zobrazeny jako méněcenné ve srovnání s bělochy, však vyvolalo obrovskou bouři kontroverze, která vyvolala protesty a nepokoje po celé zemi. Griffith byl tvrdě kritizován za otevřeně rasistické poselství filmu, což přetrvalo i v příštím století, přestože Zrození národa zaznamenalo obrovský kasovní úspěch; ve skutečnosti se jednalo o jeden z nejvýdělečnějších filmů všech dob. Předvedené technické inovace – použití detailních a dlouhých záběrů, superimpozice, hluboké zaostření, skokové střihy a křížové střihy pro zvýšení napětí – nejenže podnítily tehdejší filmaře k inovaci vlastních filmů, ale posloužily také jako inspirace pro generace režisérů, kteří následovali. Přesto Griffith zastával extrémní ideologii, že rasa nějakým způsobem určuje nadřazenost člověka a že je třeba bojovat za zachování tohoto přesvědčení ve prospěch společnosti. Bez ohledu na brilantní technické inovace bylo „Zrození národa“ navždy pošpiněno jako rasistický výkřik a bylo dále podkopáno tím, že dalo vzniknout druhému Klanu, který se zformoval a politicky prosadil bezprostředně po jeho uvedení. Nový Klan dokonce film používal jako náborový nástroj až do sedmdesátých let.

Griffith si filmem „Zrození národa“ vydobyl finanční nezávislost a téměř okamžitě se pustil do dalšího eposu, do rozpracování pojmu paralelního historického vývoje, který měl prezentovat spíše průřezem napříč časem než zeměpisem. „Intolerance“ (1916) byla čtveřicí příběhů o nelidskosti člověka k člověku, kterou někteří historici obviňují, že byla Griffithovou kompenzací za obvinění z rasismu, která na něj byla vznesena po filmu „Národ“. Film, jehož výroba byla nesmírně nákladná, byl téměř stejným kasovním propadákem jako „Nation“. Navzdory finančnímu neúspěchu film v průběhu let v některých ohledech předčil svého předchůdce a jeho vliv byl patrný v dílech Carla Dreyera, Sergeje Ejzenštejna, Fritze Langa a mnoha dalších režisérů. Obrovské náklady na Zrození národa i Intoleranci přinutily Griffitha rozvázat partnerství s Aitkenem a zanechaly ho ve věčných dluzích, které se ještě zhoršily tím, že se je snažil splácet z výnosů z budoucích produkcí. Mezitím založil s Charliem Chaplinem, Mary Pickfordovou a Douglasem Fairbanksem společnost United Artists, kde natočil filmy „Broken Blossoms“ (1919), „Way Down East“ (1920), „Orphans of the Storm“ (1921), „One Exciting Night“ (1922), „The White Rose“ (1923) a „Isn’t Life Wonderful“ (1924). Žádný z nich nedosáhl takového finančního úspěchu jako „Zrození národa“ a Griffith v roce 1924 z United Artists odešel.

Některé z filmů natočených v tomto období však byly finančními hity, i když vyplacené dividendy šly Griffithovým věřitelům, a ne do jeho vlastní kapsy. Pokračoval v natáčení filmů jako „“Satanské strasti“ (1926) pro Paramount Pictures, což byl úkol, který původně nechtěl, ale ukázalo se, že jde o jeden z jeho kritikou nejoceňovanějších filmů. Griffith také pokračoval v natáčení filmů pro United Artists, přestože jeho finanční podíl byl rozpuštěn, a natočil slabou romanci „Bubny lásky“ (1928), která je často považována za jeden z jeho nejhorších filmů, stejně jako „Souboj pohlaví“ (1928) a „Dáma z chodníku“ (1929). Na konci němé éry měl Griffith pověst extravaganta, která byla poněkud nezasloužená, a viktoriánský sentiment, který byl nedílnou součástí jeho osobnosti, i když stále méně přesvědčivou složkou jeho filmů. Do zvukové éry vstoupil Griffith filmem „Abraham Lincoln“ (1930) s Walterem Hustonem v hlavní roli prvního mluveného filmu o jeho životě. Griffith dále režíroval film „The Struggle“ (1931), poněkud bezútěšný a nevábný pohled na novomanžele (Hal Skelly a Zita Johannová), jejichž manželství je ohroženo manželovým opětovným alkoholismem.

Film „The Struggle“, natočený za jeho vlastní peníze, propadl u pokladen kin a zanechal ho ve vážné finanční tísni. Nakonec to byl jeho poslední film, který kdy natočil. Ignorován průmyslem, při jehož vytváření hrál tak důležitou roli, se Griffith stáhl do více než desetileté izolace v hollywoodském hotelu Knickerbocker, kde 23. července 1948 osamocen zemřel na krvácení do mozku. Bylo mu 73 let. Po dlouhá léta byl Griffith kvůli nehoráznému obsahu filmu Zrození národa a bezostyšnému sentimentu v mnoha dalších celovečerních filmech považován za bezvýznamného. V polovině šedesátých let však začalo Griffithovo obrození, kdy byla znovu zhodnocena jeho raná díla a uznán jeho obrovský přínos. Ještě předtím, v roce 1953, zavedl Cech amerických režisérů Cenu D. W. Griffitha, nejvyšší ocenění, které uděloval zasloužilým členům za technickou zdatnost. Mezi jejími držiteli byli například Stanley Kubrick, Francis Ford Coppola, Alfred Hitchcock, David Lean a dokonce i Griffithův starý přítel Cecil B. DeMille. V roce 1999 však DGA přestala cenu udělovat kvůli rasovým stereotypům ve filmu „Zrození národa“ a změnila název na DGA Lifetime Achievement Award (Cena DGA za celoživotní dílo)

.