V dobách, kdy se lidé v mém věku ještě zajímali o Facebook, jsem dostal žádost o přátelství od někoho, koho jsem kdysi znal.

Nebyl to ten druh výbuchu z minulosti, který by ve mně mohl vyvolat vlnu šťastné nostalgie. Místo toho to byla vlna paniky. Dřív by se peklo proměnilo v kolosální ledovec, než bych uvažoval o jeho přijetí.

„Jo, ne,“ řekl jsem nahlas a podivil se nad naprostou drzostí odesílatele. Okamžitě jsem ho odmítl.

Odesílatel byl někdo, s kým jsem chodil do školy. Dívka, která mě terorizovala, až jsem s ní už nechtěla koexistovat na veřejných prostranstvích. Začali jsme jako kamarádi, jak to u většiny takových příběhů bývá. To, co následovalo, způsobilo nevýslovné škody na mém sebevědomí, jejichž následky řeším i po patnácti letech.

Na tento nechtěný pokus o kontakt jsem zapomněla až do letošního roku, kdy mě na Instagramu sledoval další z mých bývalých středoškolských trýznitelů a začal odpovídat na mé Příběhy, jako by se nikdy nic nepříjemného nestalo. Moje poslední vzpomínka na tohoto člověka byla, že mi s potěšením už poněkolikáté řekl, že jsem ošklivá.

Snad proto mě naprosto udivilo, že tenhle člověk pravidelně vklouzává do mých DM jako žíznivý fuckboy, který se snaží získat přízeň v mé insta schránce.

Je snad nadržený a všem bez rozdílu vklouzne do DM?“

Bylo to divné. Měla jsem otázky. Vyhledal si mě ten člověk a uvědomil si, že jsem vlastně docela sexy? Je jen nadržený a vklouzává všem bez rozdílu do DM? Nebo si vzpomněl na všechno, co mi kdy řekl, a cítí se špatně? Proč by se sakra šikanující středoškolák takhle ozýval?“

Když jsem o tom napsala na Twitter, napsaly mi desítky lidí, že se jim jejich šikanující středoškoláci taky ozvali. A někteří z nich se dokonce za své chování omluvili.

Ptala jsem se doktora Andrewa Kirtona, přednášejícího na univerzitě v Leedsu, který se zabývá psychologií etiky a viny, proč by šikanující osoba ze střední školy mohla chtít po letech vklouznout do DM člověka. „Jedním ze způsobů interpretace toho, co se děje, může být, že ten člověk na určité úrovni uznává, že se k vám v dřívějším životě choval jako hovado,“ řekl. „Ale přiznat si tuhle pravdu je docela bolestivé.“

„Způsob, jakým se s tím vyrovnáváte, když jste se k někomu chovali jako hajzl, je takový, že děláte taková malá nejistá gesta, kdy skláníte hlavu studem a pocitem viny, aniž byste opravdu řekli: Je mi to opravdu líto. Tak nějak kolem toho tancujete.“

Na otázku, zda šikanující osoby na střední škole pronásleduje jejich minulé chování i v pozdějším životě, Kirton odpověděl, že by bylo špatné vydávat paušální prohlášení, ale naznačil, že mohou existovat případy, kdy si lidé na své minulé činy jednoduše nepamatují. „Mohou se vyskytnout případy, kdy jsou lidé od dopadu svých činů prostě odtrženi, protože možná nikdy nebyli nuceni čelit tomu, že způsobili lidem rozrušení. Může se tedy jednat o určitý druh kognitivního bloku,“ řekl Kirton.

Mluvil jsem s lidmi, kteří byli šikanováni, o tom, jaké to bylo, když si vyslechli své démony ze školního dvora.

Jeffrey Ingold zveřejnil na Facebooku fotografii po setkání s Mariah Carey spolu s popiskem o tom, jaký vliv na něj měla její hudba. „V podstatě jsem mluvil o tom, jak mi její hudba zachránila život, když jsem byl na střední škole. Zažil jsem spoustu homofobních nadávek, které mě dohnaly až na pokraj sebevraždy,“ uvedl.

„Jeden z kluků, kteří mě šikanovali, mi poslal zprávu: ‚Četl jsem tvůj příspěvek, vzpomněl jsem si na pár případů, kdy jsem řekl pár hloupých věcí na základě tvých koníčků, idolů a podobně‘ a dodal: ‚Chtěl jsem ti říct, že mě mrzí, jestli jsem byl celá ta léta na střední škole blbec. Jestli jsem ti to nějak ztížil, tak se omlouvám.“

„Musel jsem z něj vymotat své emocionální trauma, aby si uvědomil, že by se měl omluvit.“

Ingold řekl, že když zprávu dostal, cítil se „dost rozpolceně“. „I když si myslím, že to bylo milé/milé, zároveň mě naštvalo, že jsem musel zdůraznit, jak to se mnou bylo na hovno, aby mě oslovil a omluvil se,“ řekl. „Takže i když jsem byl vděčný, že jsem to dostal, a cítil jsem jakési potvrzení nebo ospravedlnění, zároveň mě zarazilo, že jsem musel vybalit své emocionální trauma, aby si uvědomil, že by se měl omluvit.“

Sedm let poté, co Kimberley Bondová opustila školu, se s ní její tyran nesčetněkrát pokoušel spojit.

„Někdo, kdo mi doslova udělal ze života noční můru, oslovil mé dvě nejlepší kamarádky, aby se mi pokusil ‚omluvit‘ – a zůstal z toho celý otřesený,“ řekla. Oslovil ji prostřednictvím jejích přátel, protože Bond si ho ve všem zablokoval.

Ve zprávách zaslaných Bondovým přátelům stálo, že se omlouvá, „pokud“ ji něco z toho, co udělal, někdy rozrušilo. Tohle vyjádření bylo zarážející vzhledem ke skutečnému dopadu jeho chování, kvůli němuž navštívila poradce. „Podle toho, jak to bylo formulováno, to vypadalo, jako by to byla nehoda nebo chyba, že mě někdy rozrušil,“ řekla Bondová. „Také jsem měla pocit, jako by žádal o odpuštění jen proto, že se chtěl vykoupit, a ne proto, že věděl, že udělal chybu.“

Bondová se cítila naštvaná, když se o vzkazech dozvěděla. Měla pocit, že tím, že ho zablokovala, ho odřízla od svého života, a to jí umožnilo se s tou situací vyrovnat. „To, že mě kontaktoval, aby se mi omluvil, mi všechnu tu bolest a emoce znovu vrátilo do popředí a vzpomínám si, že jsem se zlobila jak na sebe, tak na něj, že má stále moc mě rozčílit,“ řekla. „Už jsem se přes to přenesla a svým způsobem jsem mu odpustila za svých vlastních podmínek a nepotřebovala jsem, aby se mi snažil posílat podělané, nesmyslné omluvy jen proto, že mu to pomůže cítit se dobře.“

Po tom, co ho zablokovala na všech platformách a odmítla žádosti o kontakt na Facebooku a LinkedIn, měla Bond pocit, že mu dala jasně a zřetelně najevo: „Už o něm nechci slyšet ani s ním mluvit.“

„Mám pocit, že ignoroval všechna tato znamení, aby jen tak vtrhl a nabídl prázdnou omluvu, jen aby se cítil lépe,“ řekla. „Dokonce i teď se pořád snaží zkontrolovat můj LinkedIn a je to jen jako, vem si sakra příklad.“

Pro některé může být slyšet od bývalého tyrana, který se chce omluvit, pozitivním a vítaným činem. Když se Anně Mentové její šikanující spolužák ze střední školy omluvil za své chování, hluboce to ocenila.

„Bylo to emotivní přijetí, ale také potvrzení – někdy si říkáte, jestli si představujete, jak s vámi lidé špatně zacházejí, nebo to přehánějí, hrají si na oběť, takže bylo příjemné, že mi někdo potvrdil mé zraněné pocity,“ řekla.

Jednu věc jsem se naučila z vlastní středoškolské zkušenosti: jedno nevlídné slovo může vést k tomu, že někomu ublíží na celý život. Není zábavné být osobou, která s touto citovou bolestí žije. Ale žít s vědomím, že jste někomu způsobili bolest, je tíha, kterou bych si nepřál nést.

Nemůžeme změnit minulost. Nemůžeme vymazat to, jak se k nám chovali druzí, ani nemůžeme stisknout tlačítko delete za to, jak jsme se chovali k lidem my. Někdy je omluva vítaná, jindy může znovu otevřít dávno zahojenou ránu.