Vysokoškolačka, učitelka, trenérka
Přehledně…
Utvářela rekordy bosá
Vyhrála na své jediné olympiádě
Skončila na vrcholu
Zdroje
Skokanka do výšky Alice Coachmanová, která ve své disciplíně dominovala jako málokterá jiná atletka v historii atletiky, překonala důsledky segregace a stala se dlouholetou národní šampionkou USA.USA ve 40. letech 20. století a nakonec se v roce 1948 stala olympijskou vítězkou. „Její vítězství připravilo půdu pro vzestup a dominanci černošských olympijských šampionek v podobě Spojených států: Přestože Coachmanová skončila s atletikou v době, kdy byla na vrcholu, nasbírala během aktivního závodění v letech 1939-1948 vedle zlaté olympijské medaile také 25 národních titulů,“ napsal o Coachmanové William C. Rhoden ve vydání New York Times z roku 1995.
Přestože Coachmanová skončila s atletikou v době, kdy byla na vrcholu, nasbírala během svých aktivních závodních let 25 národních titulů. Odtud si vybudovala vynikající kariéru učitelky a propagátorky účasti v atletice. Jedním z klíčů k jejím úspěchům byla neochvějná víra v sebe sama, že uspěje, a Boží síla, která ji na této cestě vedla. „Vždycky jsem věřila, že dokážu všechno, co si usmyslím,“ řekla v roce 1984 v časopise Essence. „Tu silnou vůli, tu jednotu cíle, jsem měla celý život. … Prostě jsem vzývala sebe a Pána, abych nechala projít to nejlepší.“
Coachmanova formující se léta jako sportovkyně byla sotva podle pravidel. Jako páté nejstarší dítě z deseti dětí vyrůstajících v Albany ve státě Georgia se původně chtěla věnovat kariéře bavičky, protože byla velkou fanynkou dětské hvězdy Shirley Templeové a jazzového saxofonisty Colemana Hawkinse. O skok do výšky se poprvé začala zajímat poté, co sledovala tuto disciplínu na atletickém mítinku pro chlapce. Brzy poté začala s kamarádkami vymýšlet nejrůznější provizorní zařízení ke skákání – od provázků a lan až po tyče a svázané hadry. Tento neortodoxní trénink ji přivedl k neobvyklému stylu skákání, který nebyl ani tradičním westernovým kotoulem, ani skokem rovně, ale směsicí obojího. Kvůli segregační politice jí byl odepřen přístup k veřejným tréninkovým zařízením, a tak se bičovala do formy běháním naboso po polních cestách.
Kočí, která skákala mnohem výš než ostatní dívky jejího věku, často vyhledávala chlapce, s nimiž soutěžila, a obvykle je také porážela. Rodiče ji v jejích sportovních aktivitách příliš nepodporovali, protože si mysleli, že by se měla zaměřit spíše na dámské
Pohledem…
Narozena 9. listopadu 1923 v Albany ve státě Georgia; dcera Freda Coachmana a Evelyn (Jackson) Coachmanové; jedna z deseti dětí; vdaná za N. F. Davise (rozvedena); znovu provdána za Franka Davise; děti: Richmond, Diane. Vzdělání:
Kariéra: Tuskegee institute; Albany State University, B.A., home economics, 1949: V 16 letech vyhrála první soutěž Amatérské atletické unie (AAU) ve skoku vysokém, 1939; zapsala se do atletického týmu na střední škole Tuskegee Institute a připojila se k němu; trénovala pod vedením trenérů Christine Evans Pettyové a Clevelanda Abbotta; vytvořila rekord ve skoku vysokém ve středoškolské a juniorské věkové skupině, 1939; získal řadu národních titulů v běhu na 100 m, 50 m, štafetách a skoku vysokém, 40. léta 20. století; byl jmenován do pěti celoamerických atletických týmů, 40. léta 20. století; jako obránce se dostal do celoamerického týmu a vedl univerzitní basketbalový tým ke třem titulům SIAC, 40. léta 20. století; na olympijských hrách v Londýně vytvořil olympijský a americký rekord ve skoku vysokém.K., 1948; ukončila atletickou kariéru, 1948; po olympijských hrách podepsala smlouvy o podpoře, konec 40. let; stala se učitelkou tělesné výchovy a trenérkou, 1949; založila nadaci Alice Coachman Track and Field Foundation na pomoc bývalým atletům na dně.
Odměny:
cesta do dospělosti: Domov-Tuskegee, Alabama. „Bylo to těžké období v mém životě,“ řekla časopisu Essence. „Byla to doba, kdy nebylo v módě, aby se ženy stávaly sportovkyněmi, a můj život se točil kolem sportu. Byla jsem dobrá ve třech věcech: běhání, skákání a bojování.“ Přestože Coachmanová přiznává, že její otec byl přísný učitel, připisuje mu také zásluhu na tom, že jí vštípil obrovskou motivaci dostat se na vrchol ve všem, co dělala. „Myslím, že moje snaha být vítězkou byla otázkou přežití,“ vzpomínala v roce 1996 v časopise Women’s Sports & Fitness „Tatínek Coachman byl velmi konzervativní a vládl železnou rukou. Naučili jsme se být tvrdí a moc dlouho nebrečet, jinak bychom dostali další. … Tatínek nás učil, abychom byli silní, a to živilo mou soutěživost a touhu být první a nejlepší.“
Set Records Barefoot
Coachmanové atletický rozvoj podnítila už v rané fázi její učitelka z páté třídy Cora Baileyová, která mladou atletku povzbuzovala, aby se přidala k atletickému týmu, jakmile bude mít příležitost. Ta šance přišla, když v roce 1938 nastoupila na střední školu v Madisonu, kde závodila pod vedením trenéra Harryho E. Lashe. Její hvězdné výkony pod vedením Lashe přitáhly pozornost náborářů z Tuskegee Institute a v roce 1939 nastoupila jako šestnáctiletá na střední školu tohoto institutu. Než tam vkročila do školní lavice, soutěžila za školu na národním šampionátu v lehké atletice žen, který se konal v létě. Její naivita ohledně soutěžení se projevila během jejího prvního mítinku Amatérské atletické unie (AAU) v roce 1939, kdy poté, co jí bylo řečeno, že má skákat, až se ozve její jméno, pokračovala ve skoku za skokem, i když už soutěž vyhrála. Její vítězství na tomto mítinku Coachmanovou nadobro připoutalo k atletice. Zanedlouho překonala národní rekord ve skoku vysokém ve věkových kategoriích středoškoláků i vysokoškoláků, a to bez bot.
Na střední škole Tuskegee Institute High School Coachmanovou zdokonalovali trenérka ženských atletických disciplín Christine Evans Pettyová a slavný hlavní trenér školy Cleveland Abbott. Její atletická kariéra zde vyvrcholila v maturitním roce 1943, kdy vyhrála AAU Nationals ve skoku vysokém i v běhu na 50 yardů. Odtud pokračovala na vysokou školu Tuskegee Institute, kde vystudovala obor švadlena, který získala v roce 1946. Do tohoto roku si připsala čtyři národní šampionáty v atletice v běhu na 50 metrů, běhu na 100 metrů, štafetě na 400 metrů a skoku vysokém. Vynikala také v basketbalu, kde dovedla svůj tým ke třem titulům mistryně SIAC v basketbalu žen v řadě jako celoamerická rozehrávačka.
Coachmanová měla být jako skokanka do výšky jednou z favoritek olympijských her, které by se normálně konaly v letech 1940 a 1944, ale tato šance jí byla odepřena, protože tyto hry byly zrušeny kvůli druhé světové válce. Ve 40. letech pokračovala ve sbírání národních vyznamenání, nejprve v Tuskegee a poté na Albany State College, kde v roce 1947 pokračovala ve své vzdělávací a sportovní činnosti. Vrcholem jejích výkonů ve 40. letech byla porážka hlavní soupeřky Stelly Walshové, polsko-americké superstar, v běhu na 100 metrů v roce 1945. Na národních mistrovstvích pořádaných v letech 1941-1948 získala Coachmanová tři první místa a tři druhá místa v běhu na 100 metrů, dvě prvenství jako členka štafet a pět prvenství v běhu na 50 metrů a k tomu přidala svá trvalá vítězství ve skoku vysokém. Nasbírala tucet národních titulů ve skoku vysokém v hale i venku a během svých vysokoškolských let byla jmenována do pěti celoamerických týmů ve skoku vysokém. Coachmanová se dále vyznamenala tím, že byla pět let před olympijskými hrami v roce 1948 jedinou černoškou v All-American women’s track and field and team.
Po téměř deseti letech aktivního závodění dostala Coachmanová konečně příležitost dojít si pro zlato na olympijských hrách, které se konaly v roce 1948 v anglickém Londýně. V té době o olympiádě vůbec neuvažovala, ale rychle se chopila příležitosti, když ji američtí olympijští funkcionáři pozvali do týmu. Přestože ji na zkouškách pro výběr týmu, které se konaly na stadionu Brownovy univerzity na Rhode Islandu, trápila bolavá záda, překonala americký rekord, překonala laťku vysokou 5′ 4 1/4″ a snadno se kvalifikovala do týmu.
Vyhrála na své jediné olympiádě
Když Coachmanová odplouvala se zbytkem týmu do Anglie, nečekala, že se jí za Atlantikem dostane nějaké zvláštní pozornosti. Po příjezdu byla šokována, když zjistila, že je tam známá a má mnoho fanoušků. Tento „kulturní šok“ zažilo po odchodu do zahraničí mnoho atletických hvězd, které si neuvědomovaly, že atletika je v jiných zemích mnohem populárnější než ve Spojených státech.
Po napínavém souboji s britskou skokankou Dorothy Tylerovou, v němž se obě skokanky poměřovaly, jak výška laťky stále stoupala, Coachmanová svou soupeřku překonala hned prvním skokem finále americkým a olympijským rekordem ve výšce 5’6 1/8″. Před skokem do vítězné výšky cucala citron, protože se po něm podle časopisu Sports Illustrated for Kids „cítila lehčí“. Byla jedinou Američankou, která na olympijských hrách v roce 1948 získala zlatou medaili, a také první černoškou v historii her, která skončila na prvním místě. Coachmanová byla ohromena oceněním, kterého se jí za její úspěch dostalo. „Neuvědomovala jsem si, jak je to důležité,“ řekla v roce 1996 časopisu Essence. „Získala jsem tolik národních a mezinárodních medailí, že jsem popravdě řečeno nic necítila. Vzrušující bylo, že mi medaili udělil anglický král.“
Další uznání přivítalo Coachmanovou po návratu do Spojených států, když pro ni legendární jazzman Count Basie uspořádal večírek poté, co její loď vplula do newyorského přístavu. Později se setkala s prezidentem Trumanem a po návratu domů do Georgie se jí dostalo další pocty v podobě kolony uspořádané jen pro ni, která ujela 175 mil mezi Atlantou a Maconem. Později po ní byla pojmenována škola a ulice v jejím rodném městě Albany ve státě Georgia. Dostala mnoho květin a dárkových poukazů na šperky, které byly v té době kvůli paranoie ze segregace vyrobeny anonymně. Také její uvítací ceremoniál v městském sále v Albany byl segregovaný, běloši seděli na jedné straně pódia a černoši na druhé. „V době segregace nikdo nechtěl vyjít ven a dát svým vrstevníkům najevo, že mi dali dárky,“ řekla deníku New York Times.
Coachmanová si také uvědomovala, že její vystoupení na olympiádě z ní udělalo důležitý symbol pro černochy. „Věděla jsem, že jsem z Jihu, a jako v každém jižanském městě jste museli udělat to nejlepší, co jste mohli,“ pokračovala v rozhovoru pro New York Times. „Tím, že jsem byla jednou z vůdčích osobností, jsem mezi černochy něco znamenala. Kdybych šla na Hry a neuspěla, nebyl by nikdo, kdo by šel v mých stopách. Povzbudilo to ostatní ženy, aby se snažily a bojovaly ještě víc.“ Coachmanová byla také první černošskou atletkou, která využila své slávy tím, že se stala sponzorkou mezinárodních výrobků.
Na vrcholu kariéry skončila
Chtěla ukončit kariéru na vrcholu, ale po olympijských hrách přestala Coachmanová závodit v atletice, přestože jí v té době bylo pouhých 25 let a byla ve vrcholné formě. „Dosáhla jsem toho, co jsem chtěla,“ řekla podle deníku New York Times. „Byl čas, abych si začala hledat manžela. To byl vrchol. Vyhrála jsem zlatou medaili. Dokázala jsem matce, otci, trenérovi a všem ostatním, že jsem došla až na konec svých sil.“ Coachman začal učit tělesnou výchovu na střední škole v Georgii a trénovat mladé sportovce, oženil se, měl děti a později učil na South Carolina State College, na Albany State University a u Job Corps. V pozdějších letech Coachmanová založila nadaci Alice Coachman Foundation, která pomáhala bývalým olympionikům, kteří měli v životě problémy.
Když se blížily olympijské hry ke stému výročí roku 1996, ocitla se Coachmanová opět v centru pozornosti. Spolu s dalšími slavnými olympioničkami Anitou DeFrantzovou, Joan Benoit Samuelsonovou a Aileen Riggin Souleovou přijela v roce 1995 do New Yorku, aby iniciovala výstavu The Olympic Woman (Olympijská žena), sponzorovanou společností Avon, která uctila sto nezapomenutelných úspěchů žen na olympijských hrách. Na olympijských hrách byla mezi stovkou bývalých olympioniček, kterým byla udělena zvláštní pocta. Po mnoho let předtím, než se jí dostalo této pozornosti, se Coachmanová o svých úspěších příliš nezmiňovala. „Od první zlaté medaile, kterou jsem získala v roce 1939, mi maminka zdůrazňovala, abych byla skromná,“ vysvětlila v roce 1995 deníku New York Times. „Nejste lepší než kdokoli jiný. Lidé, které míjíte na žebříku, budou ti samí, se kterými budete, až žebřík sestoupí dolů.“
Dnes Coachmanové jméno trvale sídlí v prestižních členstvích osmi síní slávy, včetně Národní atletické síně slávy, Sportovní síně slávy v Georgii a Sportovní síně slávy v Albany. Přestože je z větší části v důchodu, nadále přednáší pro mládežnické programy v různých státech.
Zdroje
Christian Science Monitor, 18. července 1996, str. 12.
Ebony, listopad 1991, s. 44; srpen 1992, s. 82; červenec 1996, s. 60.
Essence, červenec 1984, s. 59, 63, 124, 128; leden 1996, s. 94.
Los Angeles Times, 10. února 1986, oddíl 3, str. 1.
Los Angeles Times, 10. února 1986, oddíl 3, str. 1.
New York Times, 27. dubna 1995, s. B14; 23. června 1996, oddíl 6, s. 23.
Sports Illustrated for Kids, červen 1997, s. 30.
Wall Street Journal, 7. června 1996, s. 1. Al
Women’s Sports &Fitness, červenec-srpen 1996, str. 114.
Ostatní
Doplňující informace k tomuto profilu byly získány z webových stránek Síně slávy atletiky na internetu.
-Ed Decker
.