o, minulý týden jsem si stěžoval, že mám problém vymyslet téma. Tento týden se budu zabývat něčím, o čem by mohla vzniknout doktorská disertační práce. Jak ambiciózní. Pokusím se uvést nějaké holé základy. Kamarád se mě minulý týden zeptal na epiklezi a já si vzpomněl, kolikrát jsem se na postgraduálním studiu učil něco o liturgii, když jsem se sám sebe ptal: „Proč se o tomhle neučí všichni?“. Moje konkrétní studium bylo tak duchovně obohacující, že bych si přál, aby je mohl zažít každý, ať už bylo jakkoli malé.

Epikleze je vzývání Ducha svatého na chléb a víno, implicitní nebo explicitní, v eucharistické modlitbě. V pravoslavných církvích epikleze doplňuje konsekraci. V katolické teologii jsou konsekrační slova (neboli anamnéza, pro ty z vás, kteří jsou hladoví po řeckých termínech). V našich (římskokatolických) eucharistických modlitbách je epikleze „rozdělená“, vyskytuje se jak před konsekrací, tak po ní.

Když jsem studoval na vysoké škole, malá skupinka z nás si šla uprostřed noci skočit na nějaké rychlé občerstvení, abychom přerušili studium. Já jsem řídil. Poté, co jsme prošli průjezdem, jsem požádal kamaráda na zadním sedadle, aby mi podal pití. Řekl: „Připravuji se na podání limonády.“ Pauza. „Podávám sodovku.“ Zeptal jsem se ho, co to proboha je. Byl to armádní major a vysvětlil mi, že ve vojenských operacích se často dává povel k přípravě bezprostředně před povelem k provedení. Zabralo to; byl jsem připraven nápoj přijmout, místo abych si ho nešikovně vylil do klína (což bych bez varování s velkou pravděpodobností udělal).

Podobný tomuto přípravnému příkazu je epikleze v eucharistických modlitbách. V římském kánonu (Eucharistická modlitba I) je první část epikleze uvozena slovy:

Buď rád, Bože, prosíme, žehnej, uznávej a schvaluj tuto oběť v každém ohledu; učiň ji duchovní a příjemnou, aby se pro nás stala Tělem a Krví tvého nejmilejšího Syna, našeho Pána Ježíše Krista.

Tato slova sama o sobě nejsou konsekrační; konsekrační jsou slova ustanovení, která po nich následují. Epikleze je „příkazem přípravy“ před vykonávajícím „příkazem vykonání“. Je to nedokonalá analogie, ale mluvíme tu o zázracích. Pracujte se mnou.

Epikleze (epikleze? epikleze?) v eucharistických modlitbách II, III a IV jsou mnohem snadněji identifikovatelné; výslovně vzývají Ducha svatého. Například v EP II:

Učiň tedy svaté tyto dary, prosíme, sešli na ně svého Ducha jako rosu, aby se pro nás staly Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista.

Velmi jasné. Po konsekraci následuje také jakási epikleze. Je to modlitba, kterou prosíme Ducha svatého, aby sjednotil věřící jejich účastí na této svátosti. V římském kánonu je to opět implicitní:

V pokorné modlitbě tě prosíme, všemohoucí Bože: přikaž, aby tyto dary byly rukama tvého svatého anděla přeneseny na tvůj oltář na výsostech před zraky tvé božské velebnosti, abychom my všichni, kteří touto účastí na oltáři přijímáme nejsvětější Tělo a Krev tvého Syna, byli naplněni každou milostí a nebeským požehnáním. (Skrze Krista, našeho Pána. Amen.)

Když je to v jiných eucharistických modlitbách výslovně vyjádřeno, například v EP III:

Pohlédni, prosíme, na oběť své církve a uznávajíc obětní oběť, jejíž smrtí jsi nás chtěl smířit se sebou samým, dej, ať se my, kteří se živíme Tělem a Krví tvého Syna a jsme naplněni jeho svatým Duchem, staneme jedním tělem, jedním duchem v Kristu.

Tato „druhá epikleze“ je vždy zaměřena na jednotu věřících. Ta vrcholí doxologií (Skrze něho, s ním a v něm… v jednotě Ducha svatého…), která je v římském kánonu jedinou výslovnou zmínkou o Duchu svatém.

Vidíme, že epikleze je prosbou o přímluvu Ducha svatého v eucharistické modlitbě, aby nejprve posvětil dary chleba a vína a pak aby posvětil dary věřících. To má zvláštní smysl v tom, že posvěcení věřících je jedním z hlavních cílů eucharistie

.