Disociativní porucha jinak nespecifikovaná je podivně znějící diagnóza a má se jednat o „zbytkovou kategorii“, která má říkat, že „převažujícím rysem je disociativní příznak (tj. narušení obvykle integračních funkcí vědomí, paměti, identity nebo vnímání okolí), který nesplňuje kritéria pro žádnou specifickou disociativní poruchu“ (APA, 2000, s. 503).).
Jak se DDNOS liší od disociativní poruchy identity?
Diagnostická kritéria jsou uvedena níže, ale celkově je DDNOS diagnózou volby pro částečnou disociativní poruchu identity. Pokyny pro léčbu ISSTD užitečně rozlišují dva typy DDNOS: „ještě ne“ a „ne zcela“. Typ 1a DDNOS jsou lidé, kteří skutečně mají disociativní poruchu identity, ale dosud nebyli diagnostikováni. Typ 1b DDNOS jsou lidé, kteří zcela nesplňují diagnostická kritéria pro DID – obvykle proto, že nemají amnézii mezi altery nebo jejich altery/části nejsou dostatečně „oddělené“, aby mohly být klasifikovány jako různé stavy identity. DDNOS je ve skutečnosti nejčastější disociativní poruchou, a proto se vedou diskuse o tom, zda by neměla být přeformulována: jako „zbytková“ kategorie má sloužit k tomu, aby se do ní vešlo několik případů, které zcela nezapadají do jiných diagnostických škatulek, a ne aby byla samostatnou kategorií! „Dělící čára mezi disociativní poruchou identity a většinou případů disociativní poruchy jinak nespecifikované je arbitrární. Většina případů DDNOS jsou částečné formy DID, které postrádají buď jasné přepínání výkonné kontroly, úplné bariéry amnézie mezi stavy identity, nebo jasnou diferenciaci a strukturu stavů identity. Jedná se o částečné formy DID se stejnými vzorci traumatu z dětství a komorbidity.“
Shrnem lze říci, že mnoho lidí bude diagnostikováno jako DDNOS, protože během diagnostického procesu nevykazují ani amnézii mezi altery, ani dostatečně propracované altery. Mnozí však mohou být později diagnostikováni s disociativní poruchou identity a mnozí mohou skutečně mít DID, ale během krátkého diagnostického rozhovoru pro ni nebyly dostatečné důkazy na základě restriktivních kritérií stanovených DSM-IV.
SYMPTOMATICKÉ ZÁSADY PRO DISOCIATIVNÍ PORUCHU, KTERÁ NENÍ JINAK SPECIFIKOVÁNA
Diagnostická kritéria (kód 300.15) z DSM-IV:
Tato kategorie je zahrnuta pro poruchy, u nichž je převažujícím rysem disociativní symptom (tj. narušení obvykle integrovaných funkcí vědomí, paměti, identity nebo vnímání okolí), který nesplňuje kritéria pro žádnou specifickou disociativní poruchu. Příklady zahrnují:
- Klinické projevy podobné disociativní poruše identity, které nesplňují úplná kritéria pro tuto poruchu. Příklady zahrnují prezentace, u nichž a) neexistují dva nebo více odlišných stavů osobnosti nebo b) nedochází k amnézii důležitých osobních informací.
- Derealizace nedoprovázená depersonalizací u dospělých.
- Stavy disociace, které se vyskytují u jedinců, kteří byli vystaveni období dlouhodobého a intenzivního nuceného přesvědčování (např. vymývání mozku, myšlenkové reformě nebo indoktrinaci v zajetí).
- Disociativní porucha transu: jednorázové nebo epizodické poruchy stavu vědomí, identity nebo paměti, které jsou vlastní určitým místům a kulturám. Disociativní trans zahrnuje zúžení vědomí bezprostředního okolí nebo stereotypní chování či pohyby, které člověk prožívá jako něco, co nemůže ovlivnit. Posedlostní trans zahrnuje nahrazení obvyklého pocitu osobní identity identitou novou, připisovanou vlivu ducha, síly, božstva nebo jiné osoby a spojenou se stereotypními „nedobrovolnými“ pohyby nebo amnézií a je pravděpodobně nejběžnější disociativní poruchou v Asii. Mezi příklady patří amok (Indonésie), bebainan (Indonésie), latah (Malajsie), pibloktoq (Arktida), ataque de nervios (Latinská Amerika) a posedlost (Indie). Disociativní porucha nebo porucha transu není běžnou součástí široce přijímané kolektivní kulturní nebo náboženské praxe.
- Ztráta vědomí, stupor nebo kóma, které nelze přičíst obecnému zdravotnímu stavu.
- Ganserův syndrom: dávání přibližných odpovědí na otázky (např. „2 plus 2 se rovná 5“), pokud není spojeno s disociativní amnézií nebo disociativní fugou.
.