První čínsko-japonská válka

Vojenský avanturismus v Koreji – ačkoli se k němu hlásili nacionalisté a příležitostně i liberálové, kteří se snažili prosadit svou věc ve spojení s korejskými reformátory – byl i nadále vládou odmítán. Japonsko si zajistilo obchodní práva v korejských přístavech Pusan (Pusan), Wŏnsan a Inch’ŏn (Inčchon) a Čína reagovala tím, že přinutila Koreu podřídit se obchodní dohodě, která výrazně zvýhodňovala čínské obchodníky. Jak se Japonsko v Koreji stále více prosazovalo, Čína projevovala ochotu bránit se vměšování do záležitostí státu, který Čína považovala za svůj nejdůležitější tribut. Po roce 1883 zastupoval čínské zájmy v Koreji Jüan Škai, který si uvědomoval nebezpečí, jež představují japonské zisky. Incidenty v letech 1882 a 1884, které mohly vést k válce mezi Čínou a Koreou, byly místo toho vyřešeny kompromisem. V roce 1885 se v Tchien-ťinu sešel s čínským státníkem Li Chung-čangem, aby vypracovali dohodu, podle níž Čína ani Japonsko nevyšlou do Koreje vojáky, aniž by o tom předem informovaly druhou stranu.

Na počátku 90. let 19. století bylo stále zřejmější, že čínský vliv v Koreji začíná převládat. Zároveň se představitelé Meidži ocitli pod těžkým tlakem, aby si udrželi kontrolu nad sněmem. V roce 1894 se korejští úředníci pokusili potlačit č‘-ndogjó, synkretické původní korejské náboženství, a jeho stoupenci se spojili s rolníky v povstání, které vešlo ve známost jako povstání v Tonghaku. Korejský král požádal Čínu o vojenskou pomoc, aby nepokoje potlačil. Když o tom Číňané informovali Tokio, Japonsko rychle vyslalo do Koreje vojáky a po potlačení povstání neprojevilo žádnou ochotu se stáhnout. V červenci a srpnu 1894 vypuklo nepřátelství mezi čínskými a japonskými silami nejprve na moři a poté v Koreji. V průběhu první čínsko-japonské války všude vítězila modernizovaná japonská vojska. Japonské námořnictvo potopilo nebo zajalo velkou část severočínské flotily, kterou sužovala byrokratická neefektivita a korupce v zásobovacích službách. Dne 17. dubna 1895 byla v Šimonoseki sjednána mírová smlouva mezi Itó Hirobumim za Japonsko a Li Chung-čangem za Čínu.

Podle podmínek Šimonosekijské smlouvy obě mocnosti uznaly nezávislost Koreje a Čína postoupila Japonsku Formózu, Pescadorské ostrovy (P’eng-hu) a poloostrov Liaodong. Kromě toho byla Japonsku přiznána všechna práva, která měly evropské mocnosti, a získalo nové významné hospodářské ústupky; byly otevřeny nové smluvní přístavy a Japonsko obdrželo ve dvou splátkách odškodnění ve výši 200 milionů taelů ve zlatě. Dílčí obchodní smlouva podepsaná v roce 1896 poskytla Japonsku svobodu zapojit se do obchodu, výroby a průmyslu v čínských smluvních přístavech. Stanovila také osvobození od daní v Číně pro veškeré takto vyrobené zboží. Poté, co se Japonsko právě osvobodilo od nerovných smluv vnucených Západem, stanovilo svému sousedovi ještě tvrdší podmínky.

Evropské mocnosti ještě nebyly připraveny přivítat Japonsko jako plnohodnotného rovnocenného partnera v imperialistickém soupeření v Číně. Německo, Francie a Rusko donutily Japonsko vrátit Číně poloostrov Liaodong, jakmile se dozvěděly o podmínkách ze Šimonoseki, a dodatečné odškodnění, které Japonsko od Číny obdrželo, tuto ránu příliš nezmírnilo. V roce 1898 Rusko přinutilo Čínu, aby mu poskytla pronájem tohoto poloostrova, kde vybudovalo důležitou námořní základnu v Port Arthuru (Lüshun; nyní v čínském Dalianu). Válka tak ukázala, že i když japonské zbraně stačí k získání asijských vítězství, Japonsko je nedokáže udržet bez podpory Západu. Válka se nicméně ukázala být pro Japonsko obrovským zdrojem prestiže a tokijské vládě přinesla velkou vnitřní podporu. Posílila také ruce militaristů, jako byl Jamagata Aritomo. V následujících letech by Jamagata udělal mnoho pro osvobození armády od civilní kontroly.

.