Jak fotografovat a upravovat Brenizerovu metodu (také známou jako bokehrama, rozšíření záběru, panorama).

Většina lidí s funkčním fotoaparátem někdy pořídila panoramatickou fotografii – proces, který spočívá v otáčení těla ze strany na stranu při pořizování série snímků pro zachycení celého rozsahu scény tak krásné, že ji nelze obsáhnout. (Ta poslední věta jako by musela být tučně.)

Poté začal tuto techniku používat mazaný chlapík jménem Ryan Brenizer pro portréty, ale místo pouhého pohybu ze strany na stranu se pohyboval nahoru a dolů a všude kolem, přičemž používal širokou clonu, aby vytvořil velmi malou hloubku ostrosti, a fotografie později ve Photoshopu spojil dohromady. Tak se zrodila Brenizerova metoda, zatímco internetová fóra šílela zelenookými monstry, která tvrdila, že tuto techniku vynalezla jako první. (Tito lidé mají tendenci nazývat tuto techniku „bokehrama“ nebo „panoramatické sešívání“, protože shodnout se na jednom názvu je zřejmě příliš obtížné). Vyhledání jakéhokoli z těchto termínů na Googlu zaplní obrazovku spoustou příkladů, ale tento příklad od samotného Ryana Brenizera se zdá být nejčastější. A má sakra pravdu, je to paráda.

Jak funguje Brenizerova metoda

Řekněme, že jste na výletě, ale máte s sebou pouze teleobjektiv. Pak někdo řekne: „Podívejte se na ten úžasný západ slunce! Prosím, vyfoťte mě před ním, ať můžu udělat dojem na své kamarády na Facebooku!“. S teleobjektivem budete moci vyfotit pouze portrét hlavy a ramen a úplně vám unikne západ slunce NEBO se budete muset od fotografovaného objektu vzdálit tak daleko, aby se tam všechno vešlo, že ho sotva poznáte. Metoda Brenizer vám umožní udržet objekt blízko a intimně, ale přesto zahrnout tolik scény, kolik chcete.

A protože používáte širokou clonu, pozadí bude krásné, krémové a rozmazané, takže pozadí nekonkuruje vašemu objektu, ale stále dodává scéně zajímavost a kontext. Kdybyste použili jen širokoúhlý objektiv, váš objekt by byl dál, než umožňuje tato technika (což jste si mysleli, že?)

Proč je metoda Brenizer tak výjimečná?

Přiznávám, že metoda Brenizer může být složitá na úspěšné provedení a nechtěl bych nutně učit tak pokročilou techniku na začátku. Ale v úsporné formě pořizování záběrů všude kolem scény za účelem „rozšíření záběru“ (kde je široká clona volitelná) je oblíbenou technikou konceptuálních umělců a svatebních fotografů, takže vás chci alespoň přimět k přemýšlení o pořizování dalších záběrů kolem scény. Zde je několik důvodů, proč:

• Pokud fotografujete v omezeném prostoru a nemůžete se od objektu dostatečně vzdálit, aby se vám tam vešel, tato technika vám umožní vyfotografovat objekt a prostředí v několika snímcích a později je spojit dohromady.
• Vytvořením snímku z více než jedné fotografie se zvýší množství pixelů na snímku, což vám dává možnost tisknout v mnohem větší velikosti bez ztráty kvality. Pokud doufáte, že budete vydělávat peníze prodejem výtisků, je to samozřejmě velká výhoda.
• Pořízením dvou snímků z obou stran objektu můžete vytvořit čtvercový snímek, který je tak oblíbený u konceptuálních fotografů, místo abyste ořízli horní a dolní část snímku a přišli o pixely.
• Pokud jste fotografovali svatbu (například) na krásném místě, chcete z něj ukázat co nejvíce, aniž byste se od svého páru vzdálili a ztratili ho ve scéně. (I když v současné době je ve svatební fotografii populární opačný postup, kdy se fotograf vzdaluje od páru a fotografuje je jako malé tečky ve velké malebné scéně.)
• Self-portrétisté potřebují svůj fotoaparát blízko, aby mohl detekovat jejich vzdálenost, takže jim tato technika umožňuje doplnit zbytek scény, až dokončí fotografování své pózy.

Fotografování metodou Brenizer

Chcete-li se pokusit o tuto techniku, budete chtít použít nejdelší teleobjektiv s co nejširší clonou, přičemž obvykle dáváte přednost druhé možnosti. Uvažoval jsem o použití svého objektivu 70-200 mm, ale usoudil jsem, že clona f/4 nebude zcela dostačující, a navíc jsem měl zbrusu nový objektiv 50 mm 1,4, se kterým jsem si chtěl pohrát, takže jsem místo toho zvolil tento objektiv.

Dále budete chtít najít svůj objekt a místo. Mým jediným dostupným objektem jsem byl já sám, což je další důvod, proč jsem zvolil 50 mm, protože jsem se potřeboval vejít do jednoho záběru. Mnoho fotografů, kteří používají tuto techniku, fotí portréty nebo modelky a žádají je, aby držely velmi klidně, takže mohou fotografovat jejich horní a dolní část těla v různých záběrech, což u autoportrétu není tak snadné. Pro své umístění jsem se procházel po okolí, když jsem si všiml, že nějaký vandal se vyřádil při řezání stromů motorovou pilou v místním parku. Jak jsem se tak toulal, pokácené stromy byly stále větší a větší, až jsem našel tento pokácený mamutí strom a napadl mě koncept dívky, která se ho snaží přivést zpět k životu. Líbilo se mi také, že strom nabízí spoustu zajímavostí v popředí i v pozadí, které snímku dodávají hloubku. Obecně je lepší vyhnout se pozadí se spoustou detailů, které bude potřeba speciálně zarovnat, pokud nejste jako já a nechcete si to co nejvíce ztížit.

Několik bodů, které je třeba mít na paměti:

• Vyhněte se větrným dnům, jinak se budou prvky vaší scény pohybovat
• Ujistěte se, že se světlo rychle nemění
• Dávejte pozor na stíny způsobené objektem, protože chcete, aby stíny zůstaly na všech doprovodných snímcích. Při pohybu fotoaparátu v tomto případě udržujte objekt na místě.

Zřejmě proto, že jsem fotografoval autoportrét, jsem musel použít stativ, ale není to zcela nezbytné. Pomáhá však s pozdějším seřazením záběrů.

Nastavte fotoaparát takto:

1. Přepněte fotoaparát do manuálního režimu. Během tohoto procesu nechcete měnit ŽÁDNÉ nastavení fotoaparátu, jinak vaše fotografie nebudou později odpovídat.

1. Nastavte expozici pomocí nejširší clony a podle toho změňte rychlost závěrky.

1. Vypněte automatické vyvážení bílé a buď nastavte vlastní vyvážení bílé, nebo, pokud jste líní jako já, použijte nastavení denního světla.

1. Zaostřete na objekt a poté uzamkněte zaostření buď přepnutím objektivu na manuální zaostřování, nebo použijte zaostřování pomocí zadního tlačítka a už se nedotýkejte tlačítka zaostření. A rozhodně neměňte ohniskovou vzdálenost.

1. Pokud fotografujete 3-9 snímků, je pravděpodobně v pořádku fotografovat do formátu RAW. Ale pokud jste (blázen) jako já a chcete se pokusit o více než 30 snímků, je vhodné fotit do JPEG, jinak váš počítač nezvládne zpracování při spojování snímků dohromady. (Já jsem fotografoval do RAW a následně převedl do JPEG.)

Když jste připraveni, pořiďte hlavní snímek a poté začněte pořizovat okolní snímky s 40% překrytím. Je dobré si nacvičit střílení po vzoru, tj. v řadách tam a zpět, ale pokud jste jako já, budete prostě střílet všude kolem a doufat v to nejlepší. Střílejte pomalu a dávejte pozor, abyste měli dostatečné pokrytí. Další opravdu užitečnou radou, na kterou vždy zapomínám, je vyfotit si ruku před sekvencí a po sekvenci, abyste ji mohli v postprodukci snáze identifikovat.

Při fotografování okolních záběrů je nejlepší neměnit polohu fotoaparátu, ale otáčet s ním nahoru, napříč a dolů z jednoho bodu, jako by byl ukotvený na stativu (pokud už není). Udělal jsem strašnou chybu, když jsem sundal fotoaparát ze stativu a rozkročil se do stran a pak jsem fotografoval nad hlavou a nízko. V mé mysli to dávalo největší smysl, jako skládání puzzle. Ale přitom se mi měnila linie horizontu, což znamenalo, že skládání výsledného snímku byla noční můra, kterou už nikdy nehodlám opakovat.

Postprodukce pro metodu Brenizer

Existují dvě metody pro spojování snímků dohromady ve Photoshopu. První je spojit snímky ručně, což je dobré pro 3-9 snímků, ale rozhodně jsem to nechtěl zkoušet u více než 40 snímků. Druhou metodou je přejít na Soubor -> Automatizovat -> Photomerge. Vyberte všechny snímky a zaškrtněte políčko „prolnout snímky dohromady“ (tím se pokusíte sladit barvy a expozici mezi snímky). Možná bude nutné trochu experimentovat, abyste vybrali možnost sloučení, která vám bude nejlépe vyhovovat. Například při prvním pokusu jsem zkusil automatickou metodu a skončil jsem s příšerným nepořádkem, protože jsem viděl, že Photoshop očekával, že budu fotoaparátem spíše otáčet než pohybovat. Pak jsem se rozhodl vyzkoušet změnu polohy, protože jsem v podstatě takto fotografoval, a dosáhl jsem mnohem lepšího výsledku.

Proti všem předchozím radám jsem se rozhodl zkusit sešít všechny své RAW soubory najednou. „Jsem trpělivý!“ „Budu na to čekat celý den, i kdybych musel!“ pomyslel jsem si. Ale problémem nakonec nebyl čas potřebný k sešití. Bylo to tím, že při prvním pokusu Photoshop nechtěl uložit tak velký soubor a při druhém pokusu mi v počítači došlo místo na disku. S takovými problémy se nedá nijak pracovat, takže jsem to překousl a převedl všechny své RAWy do JPEGu. To mě také donutilo zbavit se všech nepotřebných snímků, které prostě nebyly potřeba, protože jsem byl příliš opatrný a pořídil jsem jich příliš mnoho.

Pro snížení zátěže počítače jsem se také rozhodl sešít 4 snímky najednou, takže jsem nakonec získal asi 7 výsledných snímků, které jsem pak sešil do jednoho.

Po dokončení tohoto procesu získáte obrázek s bílými čarami po celé ploše, které vám ukazují body sešití. Vyrovnáním obrázku se čáry odstraní, ale to chcete nechat až na úplný konec. Jsou to docela šikovná vodítka, která vám ukazují, kde se steh vyskytl, takže jej můžete sledovat a zkontrolovat, zda jste s výsledkem spokojeni. Pokud nejste spokojeni, přidejte k problémové vrstvě masku vrstvy pomocí tlačítka ve spodní části palety nástrojů a buď přidejte další, nebo některé odstraňte, dokud švy nebudou vypadat realisticky (více o tom v příští lekci).

Pravděpodobně narazíte na oblasti, kde došlo k posunu perspektivy (oblasti, které nebudou zarovnané), takže budete muset vybrat problémové místo a pomocí nástroje pro deformaci (Úpravy -> Transformace -> Deformace) přitáhnout oblasti na místo.

Otáčením kamery ze strany na stranu můžete skončit s mezerami v horní a dolní části každého švu. Tyto oblasti můžete vyplnit pomocí klonovacího razítka nebo výplně s vědomím obsahu nebo je prostě oříznout.

Na tomto snímku jsem pracoval TÝDNY, aby stehy vypadaly přesvědčivě, a to jen proto, že jsem neotáčel fotoaparátem a že jsem si vybral tak obtížný objekt k sešití. Byl jsem také relativně nový ve Photoshopu, takže všechno trvalo dvakrát déle. Když jsem to zvládl já, zvládnete to i vy.

Tuto techniku používám téměř u všech svých konceptuálních fotografií, i když obvykle používám 9 snímků nebo méně a vyhýbám se použití tak široké clony, protože u autoportrétů je pak příliš obtížné najít přesné zaostření. Pokud máte zájem tuto techniku vyzkoušet, doporučuji také začít v malém a nedělat stejné hloupé chyby jako já! Vezmu to za tým. 🙂

Tady je další příklad, vyfocený ve stejný den:

.