Beverly Sillsová se narodila jako Belle Miriam Silvermanová 25. května 1929 v Brooklynu v době Shirley Templeové a dalších dětských hvězd. Její otec, syn rumunského přistěhovalce, byl pojišťovací agent, který chtěl, aby se jeho dcera stala učitelkou. Její matka však měla s dcerou přezdívanou „Bubbles“ jiné plány. Sillsová už ve třech letech zpívala v rádiu „Svatbu Jacka a Jill“ a vyhrála brooklynskou soutěž o „nejkrásnější dítě roku 1932“. Ve čtyřech letech pravidelně vystupovala v sobotním rozhlasovém pořadu pro děti, v sedmi letech zpívala ve filmu a uměla zpaměti už 22 árií z nahrávek Galli-Curci. V roce 1938 vystupovala každý týden v pořadu „Major Bowes‘ Capitol Family Hour“ a v deseti letech byla jednou z hlavních aktérek rozhlasového pořadu „Our Gal Sunday“. Účinkovala v reklamě na mýdlo Rinso White a objevila se v raném prorockém televizním pořadu „Stars of the Future“. Ve dvanácti letech opustila práci v rozhlase, protože se chtěla věnovat své lásce k opeře.
Když Beverly Sillsová absolvovala Public School 91 v Brooklynu, byla zvolena „Nejkrásnější dívkou“, „Módní talířem“, „Osobností“ a „Osobností s největší pravděpodobností úspěchu“. Vystudovala Profesionální dětskou školu v New Yorku a do svých 15 let se naučila 20 operních rolí a do 19 let 50 až 60 oper. Soukromě studovala zpěv u své celoživotní spolupracovnice Estelle Lieblingové a nakonec dosáhla profesionálních schopností i ve hře na klavír, kde studovala u Paola Gallica.
Sillsová, označovaná za „nejmladší primadonu v zajetí“, se v roce 1945 připojila k zájezdovému souboru Gilberta a Sullivana. O dva roky později zpívala svou první operní roli, Frasquitu v Carmen, ve filadelfské operní společnosti. V roce 1948 absolvovala turné po univerzitních městech se sborem známým jako Estelle Liebling Singers. V letech 1951 a 1952 absolvovala turné s Charles L. Wagner Opera Company v rolích Violetty v Traviatě a Micaely v Carmen. V roce 1953 Sillsová ztvárnila titulní roli v Manon s Baltimorskou operou a se Sanfranciskou operou vystupovala jako Elena v Boitově Mefistofele, Donna Elvíra v Donu Giovannim a Gerhilda ve Valkýře.
Sillsová debutovala 29. října 1955 v New York City Opera, kde zpívala Rosalindu v Bídnících. Kritika ji milovala a předpovídala jí velký úspěch v kariéře. Později v sezoně zpívala Oxanu v Čajkovského Zlatých střevíčcích. Nakonec ovládla rozsáhlý repertoár čítající 100 rolí, z nichž na vrcholu své kariéry aktivně ztvárnila 60 rolí ve 100 operních nebo koncertních vystoupeních ročně. Skvělá paměť Sillsové jí umožnila zvládnout nejen vlastní obrovský repertoár rolí, ale i ostatní hlavní role v operách, které znala. To částečně vysvětluje její stejnou pověst jako herečky i jako specialistky na styl zpěvu bel canto, který byl spojován jak se Sillsovou, tak s její současnicí australského původu Joan Sutherlandovou.
V roce 1956 se Sillsová provdala za Petera Bulkeleyho Greenougha, zástupce šéfredaktora novin Cleveland Plain Dealer, které jeho rodina částečně vlastnila. S manželem měli dvě děti, ale jedno se bohužel narodilo se sluchovým postižením a druhé s vývojovou vadou. Její postižená dcera vyžadovala velkou péči a její vývojově postižený syn musel být v šesti letech umístěn do ústavu. Beverly Sillsová nosila dvoje hodinky, jedny nastavené na časový rozvrh svého syna v časovém pásmu, kde žil, aby vždy věděla, co dělá. Tyto tragédie přivedly Sillsovou k filantropické činnosti v pozdějším období její kariéry.
Kromě belcantového repertoáru Sillsová uváděla moderní americké opery, včetně Balady o Baby Doe od Douglase Moora. V roce 1959 uvedla avantgardní díla, například operu Hugo Weisgalla Šest postav hledá autora a v roce 1965 americkou premiéru opery Intolleranza 1960 od Luigiho Nona. V roce 1963 se jí podařilo ztvárnit všechny tři role v Pucciniho trilogii jednoaktových oper Il Trittico. Dne 8. července 1966 zpívala Donnu Annu v Donu Giovannim v Metropolitní opeře, ačkoli k jejímu formálnímu debutu v Metropolitní opeře došlo skutečně až v roce 1975, což vedlo k růstu a popularitě řady malých operních souborů v Americe.
Dalším historickým odchodem spojeným se Sillsovou bylo její opožděné vystoupení v evropských operních metropolích. Sillsová se dokázala vyšvihnout na vrchol své profese dříve, než se vydala na turné po Evropě. Nakonec tak učinila v roce 1967 jako host Vídeňské státní opery a v témže roce zpívala také v Buenos Aires. V roce 1969 zpívala Pamiru v Rossiniho Korintské princezně a titulní roli v Lucii di Lammermoor v milánské La Scale. Koncem téhož roku si Lucii zopakovala v londýnské Covent Garden a v lednu 1970 zpívala Violettu v Neapoli a v Německé opeře v Berlíně a v roce 1971 Constanzu v Únosu ze serailu v Izraeli, kromě recitálu v Paříži téhož roku.
Sillsová se stala operní superhvězdou na podzim 1966 díky ohromujícímu úspěchu svého výkonu Kleopatry v Händelově Juliu Caesarovi v Lincolnově centru v New Yorku. Nahrávka této role, vydaná v roce 1967, patří k mnoha jejím vysoce ceněným záznamům. Sillsovou vlastní oblíbenou rolí byla Alžběta I. v Donizettiho Robertu Devereuxovi, díky níž se v roce 1971 dostala na titulní stranu časopisu TIME.
Dne 27. října 1980 Sillsová vystoupila naposledy, podle operní kritiky opožděně, neboť její hlas se již delší dobu zhoršoval. Hned následující den se ujala funkce generální ředitelky Newyorské opery. Prokázala velké administrativní schopnosti a talent pro styk s veřejností, vystupovala v populárních televizních pořadech a i jinak reprezentovala operu širokému publiku a pomohla vytáhnout operu z finanční i veřejné krize. Je autorkou tří autobiografií, které se těší velkému čtenářskému zájmu. Získala čestné doktoráty na Harvardu, Newyorské univerzitě, Temple University, New England Conservatory a California Institute of the Arts. V roce 1973 jí byl udělen Händelův medailon, nejvyšší newyorské kulturní ocenění. Sillsová ke své kariéře přidala i filantropii a v roce 1972 byla národní předsedkyní Pochodu matek proti vrozeným vadám. Ještě v osmdesátých letech byla velmi viditelnou a velmi aktivní veřejnou osobností, která propagovala operu a filantropické účely.
V roce 1989 Sillsová formálně odešla do důchodu a asi pět let zůstala v tichém ústraní se svým manželem. V roce 1994 se vrátila do veřejného života jako předsedkyně Lincolnova centra múzických umění. V této fázi svého života Sillsová říká: „Udělala jsem všechno, co jsem si předsevzala… zpívala jsem ve všech operních domech, kde jsem chtěla… pokračovat dál za bod, kdy bych měla, by mi asi zlomilo srdce. Myslím, že můj hlas mi sloužil velmi dobře.“
.