V kázání „Za úspěch portugalských zbraní proti holandským“, prvním z kázání v knize António Vieira: Šest kázání, nechává jezuita Padre Vieira (1608-1697) své posluchače naslouchat rozhovoru s Bohem, když holandská flotila v roce 1640 leží u břehů Salvadoru da Bahia a chystá se vpadnout do koloniálního hlavního města: „Ale protože si to, Pane, přeješ a žádáš, učiň, jak se Ti zlíbí. Vydej Brazílii Holanďanům, vydej jim Indii, vydej jim Španěly , vydej jim tolik, kolik máme a co vlastníme , vydej jim svět do rukou; a co se týče nás, Portugalců a Španělů, nech nás, zavrhni nás, znič nás, skoncuj s námi. Ale já jen říkám a připomínám Vašemu Veličenstvu, Pane, že právě ty, které nyní nemáte v lásce a zavrhujete, můžete jednou chtít a nemít“ (46).
Pro současného čtenáře, který by v raně novověkém kázání očekával barokní prózu, systematický teologický výklad nebo kontextualizující biblický výklad, může být Vieirovo kázání (pronesené spíše na počátku jeho kariéry) překvapením. Nabízí spor s Bohem, místy prosebný, jindy hraničící s výsměchem. Kázání, která Monica Leal da Silva a Liam Brockey upravili, přeložili a představili – malý zlomek Vieirova korpusu kázání, pronesených v průběhu několika desetiletí a původně vydaných ve dvanácti svazcích v letech 1679-1699 – důsledně svádějí a šokují, zasahují, překvapují a poučují a poprvé přinášejí další dílo tohoto proslulého diplomata a řečníka v angličtině.
Da Silvův a Brockeyův úvod užitečně přibližuje čtenářům Vieirův život, kázání a myšlení a poskytuje také kontextualizaci každého ze šesti kázání, která editoři do tohoto svazku zařadili. Jezuita Vieira měl pozoruhodný celosvětový dosah, a to nejen tam, kde jeho slova, zároveň vroucí i kultivovaná, zapůsobila na posluchače z první ruky – v Bahii, Lisabonu a Římě -, ale také na místech tak vzdálených, jako je Mexico City a Peking, kde jeho kázání četli například Sor Juana Inés de la Cruz a jeho bratři jezuitští misionáři.
Proč číst jeho kázání dnes, kromě jezuitova rétorického umění, zeměpisného rozsahu a vlivu na významné osobnosti 17. století? Především Vieirova kázání přinášejí mnoho nového o žánru kázání v 17. století a vrhají světlo nejen na politický vývoj v tehdejším portugalském impériu, ale poskytují také jedinečný pohled na praxi katolicismu v atlantickém světě 17. století. Máme zde kazatele s dostatečně tvůrčím rozhledem, aby ve svém kázání současně zpochybnil samotný žánr kázání – tedy aby kázal o tom, jak se může a má kázat. Ve svém kázání Sexagesima jezuita například tvrdil, že ďábel může citovat Písmo, a vysmíval se protikladu prorockého a kajícího oděvu žebravých řeholníků s uhlazenými a květnatými slovy, která jim vycházejí z úst, když se ujmou kazatelny (121). Podle Vieiry by kázání měla být uspořádána kolem jedné jasné a konkrétní myšlenky a také poučovat a burcovat, působit na smysly posluchačů. Kázání by měla posluchače „obracet“ – tento jev Vieira popisuje jako pomoc posluchači „vstoupit do sebe a vidět sebe sama“ (101). (Zde i v celém Vieirově kázání je patrný vliv Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly a jejich důraz na uvádění božských pravd do souvislosti s reálným dějinným vývojem a na Boha, který volá lidi skrze jejich smysly).
Čtenáře nepochybně zaujme Vieirův svérázný postoj k některým z nejpalčivějších politických otázek, které určovaly jeho dobu: domorodé a africké otroctví a otázky spojené s novokřtěnci, inkvizicí a čistotou krve. Ačkoli čtenáři, kteří na Vieiru pohlížejí jako na moderního liberálního zastánce lidských práv, budou z Vieirových kázání pravděpodobně odcházet nespokojeni, faktem je, že Vieira byl více než schopný vyjednavač. V různých obdobích svého života se opíral o podporu a ochranu krále João VI. a Tovaryšstva Ježíšova, vyhýbal se inkviziční cenzuře a ve svém myšlení, kázání a jednání si zachovával určitou kvalitu svobody. Za těchto okolností se Vieirovi, vždy apokalypticky smýšlejícímu a uvažujícímu o Božím plánu v lidských dějinách, nějakým způsobem podařilo vykreslit obraz portugalských císařských podniků jako součást Božího plánu a zároveň poukázat na zatracení těch, kdo zneužívali svou moc držením otroků, nebo na korupci spojenou s pronásledováním nových křesťanů a vyháněním Židů. Jestliže v otázce nových křesťanů a Židů byl Vieirův postoj pevný, jeho postoj k domorodému a (zejména) africkému otroctví byl někdy více na půli cesty a nevolal například po plošném zrušení afrického otroctví v portugalské říši. Vieirovo myšlení o těchto otázkách nabízí pohled na možné a „myslitelné“ (abychom použili termín Michela Rolpha-Trouillota) důvody pro nábožensky založenou institucionální kritiku v jeho době.
Obrázek Vieirova díla a myšlení, který se skládá z této malé, ale dobře vybrané sbírky jeho kázání, je obrazem kazatele, který je zároveň zkušený, bystrý a dobrodružný ve svém myšlení. Z jezuitových kázání, oplývajících znalostmi Písma, teologie i aktuálních událostí, je patrné, že používá Písmo jako východisko do nepravděpodobných terénů, kde se rychle setkává se všudypřítomnými a historickými událostmi, které jsou obsahem skutečného života jeho posluchačů, ať už jde o královskou rodinu v Portugalsku, kolonisty ve Španělsku nebo afrobrazilské členy laického bratrstva. Zároveň se ve Vieirově díle Písmo svaté volně potuluje a bloudí skutečným světem, odpoutané od původního kontextu, často způsobem, který musel být náročný a potěšující zároveň. Da Silvova a Brockeyova edice by se skvěle hodila pro bakalářský kurz dějin koloniální Latinské Ameriky či Brazílie nebo pro přehledy náboženských dějin různých časových a prostorových konfigurací. Kdo ví, třeba nabídne kýžené poučení a potřebnou inspiraci i řečníkům – kazatelům, učitelům a politikům – naší doby.