Anaxagoras

Anaxagoras (asi 500 – 428 př. n. l.) byl předsokratovský řecký filozof. Anaxagorás chápal vznik kosmu jako již existující, nediferencované kontinuum všech hmotných prvků kosmu. Tyto prvky zpočátku existovaly v potencialitě a v procesu vývoje se postupně diferencovaly. Proces vývoje vysvětloval jako přirozený a mechanický, což je společné přírodní filozofii předsokratiků. Na rozdíl od ostatních předsokratovských filosofů však Anaxagorás zavedl myšlenku Nous, mysli či rozumu, jako dárce řádu, účelu a teleologických vztahů mezi věcmi v kosmu. Nous však zůstal pouze jako dárce počáteční architektury světa a žádnou jinou roli nehrál. Platón ve svém dialogu popsal Sókratovo nadšení z tohoto novátorského vhledu a zklamání z jeho omezené role. Platón i Aristoteles kritizovali nedostatek etických prvků v jeho pojetí Nús.

Anaxagorás přinesl do Athén iónskou filozofii a podal vědecké vysvětlení přírodních jevů. Jeho líčení Slunce nikoli jako boha, ale jako planoucího kamene vyvolalo polemiku. Byl postaven před soud na základě obvinění z bezbožnosti. Anaxagorás před rozsudkem uprchl do míléské kolonie Lampsakus a zemřel tam s úctou a vážností.

Život a dílo

Anaxagorás se narodil v Klazomenách v Malé Asii. V raném mužném věku (asi 464-462 př. n. l.) odešel do Athén, které se rychle stávaly centrem řecké kultury, a zůstal tam 30 let. Perikles se ho naučil milovat a obdivovat a básník Eurípidés od něj čerpal nadšení pro vědu a lidstvo.

Anaxagorás přinesl z Iónie do Athén filozofii a ducha vědeckého bádání. Pozorování nebeských těles ho vedlo k vytvoření nových teorií o univerzálním řádu a přivedlo ho do střetu s lidovou vírou. Pokusil se podat vědecký popis zatmění, meteorů, duhy a Slunce, které popsal jako masu žhavého kovu, větší než Peloponés; nebeská tělesa byla masy kamene odtržené od země a rozžhavené rychlou rotací.

Anaxagorás byl zatčen politickými odpůrci svého přítele Perikla na základě obvinění z rozporu se zavedenou náboženskou vírou a bylo třeba veškeré Periklovy výmluvnosti, aby dosáhl jeho propuštění. I tak byl nucen odejít z Athén do Lampsaku v Iónii (434-433 př. n. l.), kde zemřel kolem roku 428 př. n. l. Občané Lampsaku prý na jeho památku postavili oltář Rozumu a Pravdě a ještě mnoho let poté si připomínali výročí jeho smrti.

Anaxagorás napsal filosofickou knihu, z níž se však dochovaly pouze zlomky první části díky tomu, že se zachovala u Simplicia z Kilikie (6. stol. př. n. l.).

Filosofie

Materiální původ kosmu

Anaxagorás se pokusil vyřešit dva protichůdné popisy existence, které předložili Hérakleitos a Parmenidés. Hérakleitos chápal existenci jako neustálé plynutí či neustále se měnící proces a Parmenidés jako samovolně existující, neměnné Jedno. Empedoklés se pokusil problém vyřešit postulováním čtyř stálých živlů (oheň, vzduch, voda a země), přičemž změny a rozmanitost byly vysvětlovány jako kombinace a rozpad čtyř stálých živlů.

Anaxagorás chápal konečné živly nikoli jako početně oddělené entity, ale jako jedno kontinuum. Pomocí pojmového nástroje potenciality a aktuálnosti v rudimentární podobě Anaxagorás pojímal kontinuum jako homogenní entitu, která obsahuje všechny prvky kosmu v potenciální podobě. Tyto prvky nazýval „semena“ (sperma). Původem kosmu byl již existující celek „semen“.

Tato „semena“ jsou trvalá, nepomíjivá a neměnná. Jsou nekonečně početná a existují v každé části kosmu: „Ve všem je část všeho“ (Fragment 11). Když se jedno ze „semen“ stane dominantním, věc projeví své specifické vlastnosti a homogenní kontinuum se diferencuje do rozmanitých forem. Anaxagorás předložil tuto myšlenku, aby odpověděl na otázky, jako např: „Jak mohou vlasy vzniknout z ne-vlasů a maso z ne-masa?“ (Fragment 4) Myšlenka potenciality a aktuálnosti existovala u Anaxagory v implicitní podobě, kterou později plně rozvinul Aristoteles.

Nous (mysl nebo duch) jako dárce řádu kosmu

Souhrn „semen“ byl hmotným původem kosmu. Anaxagorás představil Nous, mysl neboli rozum, který byl samovolně existující trvalou existencí, nezávislou na hmotném původu kosmu; bytost, která dávala řád, účel a teleologické vztahy všem bytostem v kosmu

A cokoli mělo být, a cokoli tehdy existovalo, co nyní není, a všechny věci, které nyní existují a cokoli bude existovat – to vše bylo uspořádáno Myslí, stejně jako obrat, který nyní sledují hvězdy, Slunce a Měsíc a Vzduch a Éter, které byly odděleny. (Fragment 12)

Nous byl architektem kosmu a prvním hybatelem vesmírných pohybů, které způsobily rozrůznění již existujícího stejnorodého hmotného původu. Úloha Nús se však omezovala na kosmogonické východisko a Anaxagorás vysvětloval vývoj kosmu přírodními principy.

Kosmologie

Anaxagorás pokračoval v popisu některých fází procesu od původního kontinua k současnému uspořádání. Rozdělení na studenou mlhu a teplý éter nejprve prolomilo kouzlo zmatku. S rostoucím chladem vznikla z prvního voda, země a kameny. Semena života, která se nadále vznášela ve vzduchu, se s deštěm snesla dolů a dala vzniknout vegetaci. Z teplé a vlhké hlíny vyrůstala zvířata včetně člověka. Je-li tomu tak, pak je třeba mít důkazy smyslů v nepatrné úctě. Zdá se nám, že věci vznikají a zanikají, ale úvaha nám říká, že zánik a růst znamená pouze nové seskupení (sugkrisis) a rozrušení (diakrisis). Anaxagorás tedy nedůvěřoval smyslům a dával přednost závěrům úvahy. Tvrdil, že ve sněhu musí být jak černá, tak bílá barva; jak jinak by se mohl proměnit v tmavou vodu?“

Anaxagorás představuje zlom v dějinách filosofie, s nímž spekulace přechází z řeckých kolonií a usazuje se v Athénách. Svým vyslovením řádu, který pochází z rozumu, naznačil, ačkoli se zdá, že to výslovně nevyslovil, teorii, že příroda je dílem záměru. Teorií drobných složek věcí a důrazem na mechanické procesy při vzniku řádu také připravil půdu pro atomovou teorii.

Představa myšlenky způsobující pohyb ve světě od něj přešla k Aristotelovi, který postuloval prvotního hybatele.

Texty

• Diels, H. a W. Kranz, eds. Die Fragmente der Vorsocratiker. Berlin: Weidmannsche Verlagsbuchhandlung, 1960.
• Freeman, K., vyd. Ancilla k předsokratovským filosofům. Cambridge: Harvard University Press, 1983.
• Kirk, G.S., J.E. Raven a M. Schofield. The Presocratic Philosophers, 2. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1983.
• Hicks, R. D. Diogenes Laertius, Lives of Eminent Philosophers, 2 sv. Loeb Classical Library, 1925.

Všeobecně

• Allen, R.E., and David J. Furley, ed.

. Studies in Presocratic Philosophy, vol. 2. Atlantic Highlands, NJ: Humanities Press, 1975.

• Barnes, Jonathan. The Presocratic Philosophers, vol. 1. (Presokratičtí filosofové, sv. 1). London: Routledge, 1979.
• Guthrie, W.K.C. A History of Greek Philosophy, 6 vol. Cambridge: Cambridge University Press, 1986.
• Mourelatos, Alexander P.D., vyd. The Presocratics: a Collection of Critical Essays [Presokratikové: sbírka kritických esejů]. Garden City, NJ: Doubleday, 1974.
• Schofield, Malcolm. An Essay on Anaxagoras [Esej o Anaxagorovi]. Cambridge: Cambridge University Press, 1980.

Všechny odkazy vyhledány 19. března 2016.

• Anaxagoras of Clazomenae, School of Mathematics and Statistics, University of St Andrews, Scotland.
• Anaxagoras The Internet Encyclopedia of Philosophy.
• Anaxagoras: Fragmenty a komentáře, Hanover Historical Texts Project

General Philosophy Sources

• Stanford Encyclopedia of Philosophy
• Paideia Project Online
• The Internet Encyclopedia of Philosophy
• Project Gutenberg

.