Rána v Maine, navzdory všeobecnému přesvědčení, nejsou věčným příběhem Roberta McCloskeyho. Pracovníci v rybářském a dřevařském průmyslu jsou vzhůru dlouho před východem slunce a často podstupují brutální práci v krutých podmínkách. Je tedy přirozené, že někteří mohou čerpat motivaci k přežití dne (nebo k jeho začátku) z trochy Allen’s v kávě nebo ze sklenice vychlazeného Allen’s s mlékem.

Mainečané mají pro nejprodávanější alkohol ve státě nejrůznější přezdívky (podle objemu – v prodeji ho nedávno překonala skořicová whiskey Fireball). Většina z nich je láskyplná, některé ne a jen málo z nich může tento časopis otisknout, aniž by si znepřátelil své ctnostnější čtenáře. Většina z nich vzdává hold sametově kladivovým vlastnostem šedesátistupňového likéru, ochuceného extraktem z pravých kávových zrn, který se mísí s Oakhurstem na ledu. Na jednu stranu mě kdysi, když jsem pracoval v obchodě s lihovinami, rozčilovala přehlídka stálých zákazníků, kteří denně odkládali litry tohoto nápoje. (Plastová láhev o objemu 1,75 litru stojí asi 15 dolarů.) Na druhou stranu mi vadí, když vidím, že se Allen’s podává nebo konzumuje ironicky, jako jakýsi podřadný senzační nápoj, výsměch těm, kteří si na něm opravdu pochutnávají.

Obliba Allen’s v Maine je kultovní záležitostí – je to nejprodávanější nápoj přesně na žádném jiném místě a mimo Novou Anglii je víceméně neznámý. A jako všechny kultovní nápoje vzbuzuje mezi svými příznivci velmi specifické, ritualizované objednávky. Dobří barmani vědí, kteří stálí návštěvníci dávají Allenovi s mlékem přednost „na hodně tmavé straně“. Jiní, neméně oddaní fanoušci této značky prostě pozorují trochu šplíchance v kávě, kdykoli odhrnují příjezdovou cestu. Za sebe si dám Rumford – půl Allen’s a půl Moxie, podávané na drceném ledu. A ano, půllitrová sklenice bude stačit, děkuji. – JOE RICCHIO

Joe Ricchio je bývalý redaktor časopisu Down East a guru stravování ve státě Maine.