OTTAWA – Vydejme se na cestu do oblasti, kterou Alexandre Trudeau nazývá „hluboká Kanada“
Je zima v prastarých lesích. Noc je chladná a bez měsíčního svitu. A uvnitř teplého kokonu svého wigwamu vaří žena z kmene Odžibvejů kůži, aby nakrmila své hladovějící dítě.
Hlad však není jediným nebezpečím, které pronásleduje jejich životy. Něco je tam venku v lese, něco zlověstného a nadpřirozeného, ale zároveň bolestně známého.
Taková je premisa Trudeauova nejnovějšího filmu Wiisgaapte, krátkého filmu, který se vysílá v pátek ve 12:30 na CBC a od čtvrtečních 23:00 na streamovací službě Gem.
Příběh je celý vyprávěn v jazyce Odžibvejů a vychází z legendy o Windigovi, která se opakuje v kulturách Odžibvejů, Algonkinů a dalších původních obyvatel. V Trudeauově verzi má Windigo podobu milované osoby, která se proměnila v dravou příšeru. Někdo, kdo byl dříve partnerem a ochráncem, je nyní přímou a hrozivou hrozbou.
Výsledkem je krátký film, který působí jako zhuštěný horor, natočený v laurentském vnitrozemí severně od Montrealu. Po řadě dokumentárních projektů je to Trudeauovo první hrané dílo.
Trudeau tento týden hovořil s deníkem Star o filmu Wiisgaapte, významu legendy Windigo a o svých úvahách o usmíření, identitě a významu příběhů.
Zdůraznil, že ačkoli se mu jako synovi Pierra Trudeaua a bratrovi současného premiéra dostává velké pozornosti, jeho nejnovější film by nevznikl bez Shirley Williamsové, starší z Trentské univerzity, která přeložila jeho scénář do jazyka Odžibvej a trénovala herce ve výslovnosti. Pochválil také představitelku hlavní role Caru Gee, producentku Isabellu Salas a kameramana a spolurežiséra Marka Ó Fearghaíla.
Doporučuje sledovat Wiisgaapte potmě.
Kde se tento projekt vzal?
Vždycky jsem věděl o Windigu. Je to jen jedna z těch zajímavostí z raného kanadského života. Opravdu mě zaujalo, že legenda má své projevy. Ačkoli kánon legend o Windigovi určitě pochází od Odžibvejů, existují jeho verze – a vlastně velmi odlišné verze – z celé země, včetně athabaských národů na severozápadě. Takže mě to tak nějak zarazilo a vyvolává to hypotézu, že je to opravdu hluboce spojené se zemí, s povahou života v boreálních lesích a na severu Kanady a také s povahou zimy.
Jaký ohlas to má nyní pro Kanadu? Je v příběhu o Windigu nějaké poučení?
Zajímavé pro mě je, že žijeme ve velmi pohodlné společnosti. Například zásobování potravinami považujeme za samozřejmost. A pravda je, že to všechno je nejisté. Když se ohlédneme zpět, uvědomíme si, jak se dříve žilo. Myslím, že je to dobré ponaučení. Myslím, že Kanaďané jsou odtrženi od své minulosti. A myslím, že minulost původních obyvatel se týká všech Kanaďanů, protože je tak hluboce spojena s územím a zemí, lesem. Vyrůstal jsem a trávil hodně času v zimě v lese. Můj otec byl vášnivým sněhulákem, opravdu si velmi vážil trappingu a sněžnic a snažil se pochopit, jak může země podporovat lidi. To jsou věci, které jsou pro nás dnes tak abstraktní. A myslím, že nejsou jen zajímavé, ale jsou docela důležité pro to, abychom byli zodpovědní k životnímu prostředí… Podívat se na to, jak hluboce jsme byli dříve spjati s životním prostředím a co všechno to obnášelo, rizika a všechno ostatní, je myslím pro moderní Kanaďany docela důležitá reflexe.
V posledních letech se tolik diskutuje o kulturním přivlastňování. Zvažovalo se to při vyprávění tohoto příběhu? Jak jste se s tím vypořádali?
Myslím, že kontextu kulturního přivlastňování rozumím. Je to skutečně mapování toho, co bylo skutečným přivlastněním a skutečnými snahami o asimilaci. Odebrání území, odebrání schopnosti žít tradičním způsobem a vše ostatní, což je součástí kataklyzmatu, který postihl kanadské a severoamerické domorodé obyvatelstvo po příchodu evropských osadníků. A chápu, že historie kinematografie 20. století o původních obyvatelích Kanady nebo Severní Ameriky je často vykreslovala ve velmi koloniálním světle. Byli to outsideři, byli to nepřátelé. Byli vnímáni jako prototyp „jiných“.
Myslím, že pro všechny beletristy, herce a filmaře je jednou z věcí, které nás motivují k tvorbě, schopnost být tím, čím nejsme … Nakonec chápu citlivost, která je historická, na to, aby lidé rámovali první národy odcizujícím způsobem, a zůstává velmi choulostivá pro každého, kdo chce tyto příběhy vyprávět.
Ale musíme vyprávět příběhy. Vyprávíme si navzájem své příběhy – tak se o sobě dozvídáme. V to opravdu věřím.
Načítá se…
Většina lidí má jen velmi malou, pokud vůbec nějakou, představu o historii Kanady před osídlením. Existuje ve chvíli, kdy se prosazuje usmíření, něco jako politická povinnost, aby se lidé seznámili s těmito typy příběhů, s těmito typy legend?
Myslím si, že usmíření je víc než jen přijetí toho, co bylo v minulosti špatné … Není to jen ohlížení se zpět. Je to pochopení, že nejen Kanada je lepším místem, Kanada prostě není místem bez důležité role těchto příběhů, pro nás všechny – pro nedomorodé Kanaďany – a pochopení vyprávění o tomto území a zjištění, jak jsou naší součástí. Tím, že jsme tady, jsou tyto příběhy důležité pro nás všechny … Kanada je národem původních obyvatel.
- Sdílet:
- .