Jsou dny, kdy každý z nás potřebuje únik. Když máte pocit, že život už nemůžete vydržet tak, jak je o minutu delší. Když máte pocit, že jste narazili do zdi a nemůžete se pohnout kupředu žádným rozpoznatelným způsobem. Když jste se propadli tak hluboko, že prostě chcete všechno vrátit, ale víte, že to není možné. V poslední době se tak cítí stále více z nás, protože náš způsob života je stále utvářen touto krizí. Chceme jen utéct daleko od této pandemie, do světa, kde o COVID-19 nikdo neslyšel, kde svobody, kterým jsme se kdysi těšili, jsou opět naše.

Naneštěstí před COVID-19 nemůžeme nikam utéct a tato nevyhnutelnost je součástí toho, co činí tuto kapitolu našich dějin tak emocionálně a psychicky náročnou. Máme pocit, že není úniku.

Ale máme možnost kdykoli z těžkého okamžiku uniknout. A tohle by se dalo kvalifikovat, alespoň pro mě, jako těžká chvíle.

Jako lidé máme kdykoli na dosah tu nejneuvěřitelnější superschopnost. Máme moc změnit své myšlení. Máme věc, které se říká mozek, a ta nám umožňuje přijímat to, co nám svět předhazuje, jakýmkoli způsobem. Jistě, někteří z vás možná kroutí hlavou nad myšlenkou pozitivního myšlení, když nemáte na nájem a nevíte, jestli se na konci toho všeho budete mít kam vrátit. Nedivím se vám; tyto problémy jsou skutečné a platné, a i když bych je rád vyřešil za vás, nejsem toho schopen. Co mohu udělat, je navrhnout, že jsme schopni změnit způsob, jakým toto náročné období prožíváme. Způsob, jakým o daném okamžiku přemýšlíme, utváří způsob, jakým ho prožíváme. Vím, že to platí jako někdo, kdo prožil různé formy traumatu. V důsledku mých traumatických zážitků měla moje mysl tendenci v určitých okamžicích mého života přehnaně reagovat, podobně jako u lidí, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou, ale v mnohem menším měřítku. Tento sklon k přehnaným reakcím mi v minulosti odčerpával energii a možná dokonce způsobil některé z mých nemocí.

Když jsem prošel svou vlastní cestou uzdravování, naučil jsem se umožnit své mysli a tělu reagovat na věci přiměřenějším způsobem a snížit svou reakci „bojuj nebo uteč“ (práce Dr. Johna Amarala na toto téma pro mě byla velkým zdrojem informací a pomáhala mi na mé cestě uzdravování). Naučila jsem se zklidnit svou mysl, abych si mohla vybrat, jak budu reagovat a reagovat na situace, které se přede mnou nebo kolem mě objeví. A když si mohu vybrat, jak budu reagovat na to, co se děje, dokážu být klidná i v problematických chvílích. Právě teď je to dobrá věc. Poskytuje mi to duševní a emocionální únik, když fyzický únik není možný.

Tady je několik způsobů, jak si pomáhám uniknout před zahlcením, které mě obklopuje:

Meditace

Každý den po obědě si vyhradím 25 minut na poslech své oblíbené meditační aplikace. V současné době používám aplikaci Synctuition, která má neuvěřitelné řízené meditace s brilantní produkční hodnotou, které vás odnesou jako Calgonova koupel („Take me away“… jen ti v mém věku pochopí narážku). Nasadím si sluchátka, vypiju sklenici citronové vody a lehnu si, někdy na verandu, někdy do postele, někdy na pohovku a někdy přímo na chladnou podlahu v koupelně po polední sprše. Prostě zavřu oči, zhluboka se nadechnu a dovolím někomu jinému, aby na chvíli řídil loď, a nechám se unášet a následovat jeho slova do klidného světa, kde nemusím zůstávat doma, abych sebe i ostatní ochránila. To se stalo důležitou součástí mého nového normálu. Někdy se mi podaří usnout. Někdy jsem plně zaujatý, ponořený do tohoto jiného světa, který vytvořila moje mysl. Někdy musím po deseti minutách přestat. Ale i pak mám pocit, že jsem si odpočinul od současné reality, a odcházím osvěžen.“

Deník

Některé dny se rozhodnu vzít si deník a najít si klidný kout (což je celý můj domov, protože se doma ukrývám sám). Nastavím si časovač na deset minut a prostě začnu psát o světě, který není skutečný. V poslední době píšu o postavě, která je mi podobná, ale má superschopnosti. Toto tvůrčí východisko umožňuje mé mysli uniknout z tohoto světa, který mi často připadá jako nekonečný koloběh jídla, mytí nádobí, vynášení odpadků a praní prádla pořád dokola. Obvykle se po této činnosti cítím znovu nabitá energií. Svět, o kterém píšu, je někdy jasný a krásný, ale může být také temný, ponurý a magický. Bez ohledu na to, jakou má v daný den podobu, mi chvíle strávená v tomto světě umožňuje vrátit se do reality s jinou energií.

Poslech hudby

Mám rád hudbu a vždycky to byl jeden z mých únikových prostředků. Hudba nás dokáže unést, přenést nás do jiného času a na jiné místo. Je to tempem, strukturou zvuků a příběhem, který nám vypráví. Někdy se můžeme nechat unést nostalgickým okamžikem, když zazní určitá skladba. Když se potřebuji na chvíli odreagovat, pustím si playlist, o kterém vím, že mě potěší nebo naopak hodně rozesmutní, a prostě se do něj pustím. Pustím si ho a nechám ty emoce, aby zaplavily mou duši. Je to také dobrá forma úniku, protože nám pomáhá uvolnit veškeré nahromaděné emoce. Když skončíme a sundáme sluchátka, jsme připraveni znovu čelit tomu, co nás čeká v reálném životě.

Dejte své mysli povolení k úniku

Můj poslední návrh na únik je něco, co dělám pořád. Rád nechávám svou mysl bloudit. Dělám to často. Prostě si sednu ke kuchyňskému stolu, na pohovku nebo na zahradu (obvykle s nějakým zvířetem po boku) a dívám se na oblohu, stromy a na všechny kolemjdoucí živočichy, třeba na ptáky nebo veverky. Prostě nechám svou mysl jít. Nesnažím se na nic myslet. Jen se dívám a pozoruji listy, které se nenápadně mění s větrem. Všímám si různých modrých a šedých barev na obloze. Přemýšlím, jaké to je létat jako ti ptáci. Opravdu cítím teplo slunce na své tváři. Snažím se ten okamžik vstřebat svými smysly a nechat svou mysl, aby ho přijala, aniž bych potřebovala něco domýšlet. Dávám své mysli pauzu od všeho jejího přemýšlení. Nechávám ji prostě být se mnou, místo aby mě musela chránit nebo vymýšlet, co bude dál, nebo si dělat seznam věcí, které ještě musím udělat. Prostě si sedneme venku nebo v kuchyni a zůstaneme přítomní v daném okamžiku. Naslouchám zvukům kolem sebe, cítím vítr, jak se mi lehce zvedá proti tváři, snažím se slyšet ptáky z vedlejšího dvora… a obvykle se přistihnu, že se usmívám a cítím vděčnost za všechno, co je.

To jsou některé ze způsobů, jak uniknout, aniž bych opustila svůj domov. Nic nestojí a umožní vám na pár okamžiků denně nechat starosti za sebou – což je dar, kterého si v dnešní době COVIDU vážím.

Zůstaňte všichni v bezpečí a zůstaňte ve svém soucitném srdci…

.