„Štěstí je skutečné, jen když je sdílené“… To napsal Christopher McCandless před svou smrtí v aljašské divočině ve věku 24 let. Zemřel kvůli hladovění.

Pokud jeho příběh neznáte, podívejte se na film „Into The Wild“ nebo si přečtěte tento článek na NYTimes Adventures of Alexander Supertramp.

Dva roky cestoval stopem napříč kontinentem, než skončil v provizorní dodávce na Aljašce. Vzdal se rodinného bohatství a možné zářné budoucnosti. Stranou od materialistického rozsahu světa, jemněji řečeno, hledal smysl života v samotě tím, že se snažil zabít „falešnou bytost v sobě“.

Ačkoli mnozí považují jeho příběh za dojemný a fascinující, pro jiné stále zůstává jako člověk, který byl naivně nevybavený a neplánovaně přežil v divočině.

Jistě, lze diskutovat o myšlenkách a rozhodnutích, která McCandless učinil. A jistě se nikomu nehodí romantizovat jeho životní názory. Koneckonců mu bylo teprve dvacet let a nejlepší část života mu ještě zbývala.

Tento jeho konkrétní citát mě však děsivě zaujal.

„Štěstí (je) skutečné, jen když je sdílené“.

Není to filozofický kopanec od dvacetiletého kluka, který se z nudy rozhodl být pseudointelektuálem a srát na svět okázalými citáty.

Pochází od člověka, který pravděpodobně vidí svou blížící se smrt velmi blízko. Je slabý, je sám, je unavený a má hlad. V tak zoufalé chvíli by to snad mohlo být jeho prozření.

Mohla by to být chvíle jeho zjevení o tom, o čem život skutečně je.

Mohlo by to být něco, co si umírající člověk v samotě uvědomí a co ostatní v davu nechápou.

Mohla by to být pravda…

Štěstí je skutečné, jen když je sdílené.

Zní to okouzlujícím způsobem.

Ale zároveň je to děsivé pro člověka, jako jsem já, který osobně považuje soběstačnost a odloučenost za základní životní preference. Pro někoho, kdo miluje život o samotě a hledání štěstí v sobě, je tento citát v přímém rozporu.

Co když má Christopher McCandless pravdu?

Jestliže ano, co když nikdy nenajdu lidi, se kterými bych mohl sdílet své štěstí?

Co když nikdy nebudu opravdu šťastný?