Právě se vracím z delšího období, kdy jsem nepracoval. Nebyl to nedostatek práce, jen jsem zažíval to „jedna věc vede k druhé“ a zdálo se, že nikdy není dost času podívat se nahoru a ujistit se, že jsem na správné cestě.

S podstatou toho, že jsem „mimo“, nemám příliš zkušeností. Pracoval jsem od svých třinácti let a pravděpodobně ještě dřív jsem plánoval, že budu pracovat a dostanu se ven. Jsem srdcem dělná včelka.

To, že jsem byl „off“, mě naučilo, že svět se nepřestává točit jen proto, že jsem si vzal volno. Lidé stále pokračují ve svých životech a obchody se stále dělají. Pohled z verandy je o to sladší, když mi v hlavě neklepe seznam úkolů, které musím udělat.

Ale nejvíc ze všeho mě překvapilo, že stres a úzkost, i když se určitě výrazně zmenšily, pro mě ve skutečnosti nezmizely. Mám základní úroveň stresu a úzkosti, která se zdá být chronická. I když nemohu říct, že bych z toho měl radost, jsem osvícený v tom smyslu, že když to vím, nemohu veškerý stres a úzkost, které cítím, přičítat tomu, co se v danou chvíli děje, ale musím velkou část toho, co cítím, přičítat sobě a své přirozené tělesnosti.

A to je v pořádku. Hlavně že o tom vím.

Když začínám znovu budovat svůj pracovní život, jdu do něj s vědomím tohoto základního stresu a toho, že je to mnou. Můj otec trpěl obrovskou úzkostí a celý život všechno kolem sebe (včetně vlastních neúspěchů, které viděl jen on sám) sváděl na tento chronický pocit uvnitř sebe. Pokud se mi to podaří jen trochu vylepšit, bude to tím, že budu vlastnit svou vlastní úzkost a naučím se ji řídit, protože jediná věc, která je za ni zodpovědná, jsem já, můj pohled na svět a to, jak na něj reaguji.“

T. S. Eliot řekl: „Úzkost je služebnice tvořivosti“. Pokud je tomu tak, pak bych si ji nepřál ani v těch nejchmurnějších dnech.

Přeji vám týden plný cenných poznatků.