Mnoho lidí, kteří trpí úzkostí nebo jiným psychickým problémem, který je trápí, může být velmi zahleděno do sebe a zabývat se všemi osobními věcmi s vyloučením okolního světa. Jejich zájem a zaměření se může natolik zúžit na ně samotné a jejich problémy, že je pro ně neuvěřitelně obtížné zajímat se o cokoli mimo jejich vnitřní svět.

Toto neustálé soustředění se na sebe a obsedantní introspekce může vést k tomu, že zažívají pocit, že si jsou sami sebe, svých myšlenek a činů nadměrně vědomi. Mají pocit, že jsou uvězněni ve své vlastní hlavě, a cítí se neschopni opravdového spojení s ostatními a světem kolem sebe.

V minulosti se na mě obrátilo mnoho lidí s otázkami typu;

Jak mám přestat myslet na sebe?

Jak se mám dostat ze své hlavy?

Proč se cítím tak uvědomělý?

Jak mohu přestat přežvykovat?

Proč se cítím odtržený od života a ostatních?

Co způsobuje tyto pocity akutního uvědomování si sebe sama?

Pokud jedinec trpí úzkostí nebo jakýmkoli jiným stavem, který ho předem zaměstnává, skončí s každodenním přežvykováním sebe sama. K této neustálé introspekci dochází kvůli tomu, že se uvnitř necítí v pořádku a veškeré přežvykování a posedlost je snahou napravit, uniknout nebo dát smysl tomu, jak se cítí. Bohužel toto neustálé soustředění na sebe neřeší jejich trápení. Ve skutečnosti má opačný účinek a způsobuje, že se cítí hůř a uvězněnější než kdykoli předtím.

Důvodem, proč je pro lidi obtížné přestat přežvykovat všechny osobní věci, je to, že se bojí opustit potřebu snažit se napravit sami sebe. Mají pocit, že musí být stále nad věcí a neustále se snažit přijít na to, jak z toho ven, a pokud to neudělají, navždy ztratí sami sebe. Neuvědomují si, že právě přežívání je příčinou mnoha jejich problémů.

Toto obsedantní přežívání je také zodpovědné za celou řadu čerstvých příznaků, a tak trpící nakonec přežívá ještě více, což vede k začarovanému kruhu snahy vyřešit sebe sama. K tomuto začarovanému kruhu dochází proto, že neustálé pokusy o „řešení“ nakonec vytvářejí přesně ty symptomy, před kterými se snaží uniknout, a tak prostě skončí v nekonečné smyčce.

Příznaky obsedantního přežívání

• Pocit uvěznění v hlavě
• Ztráta spojení s vnějším světem
• Vaše vědomí je neustále uzavřeno do sebe
• Deprese
• Psychické vyčerpání
• Nízké sebevědomí.sebeúcta
• Podrážděnost
• Příliš aktivní mysl
• Problémy se spánkem
• Špatné duševní zdraví

Negativní účinky přežvykování

Necítíte se součástí života

Když o něčem přežvykujete, pak zužujete své zaměření na tento jediný objekt, a tak ztrácíte povědomí o svém okolí. Představte si své vědomí jako světlo z baterky, pokud si svítíte na svůj vnitřní svět, pak nemáte žádné světlo/vědomí pro vnější svět, a tak se již necítíte být jeho součástí.

Lidé, kteří uvízli v tomto cyklu, si stěžují, že nejsou schopni se správně napojit na ostatní a svět kolem sebe. To je také důvod, proč má mnoho trpících tendenci chodit ve stavu snění, tedy ve stavu, kdy se snaží vnímat své bezprostřední okolí a snaží se být přítomni v blízkosti ostatních. Pravdou je, že se chcete cítit součástí svého vnějšího světa; pak musíte své vědomí přesunout z vnitřního světa zpět na svět vnější.

To vás duševně vyčerpává

Neustálé přežvykování vás také duševně vyčerpává a je hlavní příčinou duševní únavy. Mozek si prostě nikdy neodpočine, a tak se začne unavovat, což může u člověka vyvolat příznaky, jako jsou problémy se spánkem, fobie, deprese, podrážděnost, nezájem o život a pocit neustálého vyčerpání.

Mohou trpět vztahy a přátelství

Neustálé přežívání může vést k tomu, že se člověk nevědomky stane velmi sebestředným a neustálé zabývání se sebou může začít poškozovat přátelství a vztahy. To je způsobeno tím, že mají málo energie nebo zájmu vůči potřebám svého okolí, a tak postrádají blízkost a náklonnost, které všechny vztahy potřebují ke svému rozkvětu.

Může mít vliv na naše duševní zdraví

Neustálé prožívání může mít škodlivý vliv na naše duševní zdraví a udržovat nás v kruhu negativního a neproduktivního myšlení, což může vést k pocitům deprese a nízkého sebevědomí. Poslední místo, kde najdete duševní pohodu, je přežvykování. Neustálé soustředění do sebe spíše pomáhá, než že by pomáhalo, mnohem spíše udržuje a v mnoha případech prohlubuje tento tísnivý stav mysli.

Cítíte se uvězněni ve své vlastní mysli a uvědomujete si své vlastní myšlenky a činy

Neustálá introspekce může vést k tomu, že se člověk cítí uvězněn ve své vlastní mysli. To může vést k tomu, že se cítí být hypervědomý svých činů a myšlenek a v několika případech se stává hypervědomým samotného hypervědomí. Tato fáze může být strašně frustrující, protože je pro ně obtížné přesunout pozornost od sebe k vnějšímu světu, což vytváří tísnivý pocit uzavřenosti a nedostatku radosti ze života.

Existuje mnoho různých důvodů, proč může osoba přežvykovat

Osoba s nízkým sebevědomím se může neustále obávat toho, co si o ní lidé myslí, a neustále si přehrávat rozhovory, které během dne vedla. Jejich pozornost se nesoustředí na okolní svět, ale na ně samotné.

Člověk, který trpí sociální úzkostí, může jít na společenskou akci a celý večer se obávat toho, jak působí, co si o něm ostatní myslí a zda si lidé všímají, jak nepříjemně se cítí. Jejich pozornost se nesoustředí na konverzaci, ale na ně samotné.

Někdo, kdo trpí zdravotní úzkostí, může celý den přežvykovat o nějaké vadě, bouli nebo hrbolku, které našel na svém těle, a zároveň přemýšlet, zda se má znovu objednat k lékaři. Jejich pozornost se nesoustředí na okolní svět, ale na ně samotné.

Člověk trpící celkovou úzkostí může celý den trávit v práci, neustále se ptát, proč se cítí tak, jak se cítí, a zároveň se v duchu snažit přijít na to, jak z toho ven. Jejich pozornost není upřena na práci; je upřena na ně samotné.

Jiní mohou trávit veškerý čas vyhledáváním na fórech, googlováním symptomů a ponořením se do svépomocných knih, přičemž do svého dne nepustí nic jiného než téma „nápravy sebe sama“. Jejich pozornost se nesoustředí na každodenní život, ale na ně samotné

Mají pocit, že pokud nenajdou řešení svých problémů, musí v této neustálé posedlosti vším osobním pokračovat. Mnozí se sice chtějí vzdát takového zahledění do sebe, ale stal se z toho takový zvyk, že nevědí jak.

Jak jsem překonal své nadměrné vědomí sebe sama

Byl jsem na tom stejně, když jsem trpěl; jako bych už nedokázal odpoutat pozornost od tématu sebe a svého vnitřního stavu. Neustále jsem se trápila tím, jak se cítím, a zároveň se psychicky snažila najít východisko, a tak jsem ztratila schopnost být součástí vnějšího světa.

Pokud jsem s někým mluvila, moje pozornost se stále vracela ke mně, což vedlo k tomu, že jsem se cítila neuvěřitelně uzavřená a už jsem nebyla součástí rozhovoru. Dokonce i při každodenních úkonech jsem zjistil, že se sotva dokážu soustředit:

I když mě příznaky úzkosti opustily, stále jsem měl pocit, že jsem si příliš vědom sám sebe, a bylo pro mě těžké najít v čemkoli radost, protože jsem se nikdy necítil být plně součástí. Zpočátku jsem s tímto pocitem uzavřenosti bojoval a snažil se ho překonat hlubším přemýšlením a bojem. Když to nefungovalo, snažil jsem se ho pak ignorovat nebo si vynucovat pozornost mimo sebe, a když ani tyto praktiky neuspěly, nevěděl jsem, co dělat, a myslel jsem si, že jsem takto uvízl navždy.

Po dlouhém přemýšlení jsem nakonec dospěl k závěru, že všechny mé zoufalé pokusy o překonání tohoto příznaku mě přiměly opět přemýšlet o sobě, a tak se mé uvědomování týkalo mě samotného více než kdy jindy. Bylo také zřejmé, že samotný akt snahy ignorovat ho byl také jiným způsobem přemýšlení o něm. Podobně jako „Snažte se nemyslet na růžového slona“, a tak stále jen myslíte na růžové slony.

Teď jsem pochopil, že mé vědomí se neustále soustředí na mě, a to jen díky mnou vytvořenému zvyku. Celé roky jsem myslel jen na sebe a na svůj vnitřní stav, a tak se samozřejmě mé vědomí nyní soustředilo tam. Hluboce jsem si uvědomil, že to nejsem já, kdo myslí na sebe; byl to zvyk, který jsem si v mozku vytvořil. Právě to byl důvod, proč jsem ho nedokázal porazit nebo okamžitě přestat myslet na sebe, protože tento zvyk překonával všechny mé pokusy o to.

Výstupem z této situace tedy bylo konečně se vzdát posedlosti mnou a tímto pocitem uzavřenosti, přestat se snažit neustále řešit sám sebe a prostě se vrátit k životu. Přitom jsem také musel pochopit, že zvyk myslet na sebe a svůj vnitřní svět bude s největší pravděpodobností ještě nějakou dobu přetrvávat, ale já nyní tento zvyk přijmu a budu žít vedle něj, přičemž se mu už nebudu snažit uniknout nebo ho napravit.

Svoboda nakonec přišla skrze to, že jsem si dovolil prožívat tento pocit nadměrného uvědomění, aniž bych se ho snažil řešit. To mě nakonec zbavilo soustředěné pozornosti. Dokud jsem to vnímal jako problém, byl jsem z toho frustrovaný nebo jsem se to snažil vyřešit, pak se moje pozornost opět soustředila na mě, a tak jsem zůstal ve smyčce. Všechny mé dřívější pokusy o řešení vedly jen k tomu, že jsem se stáhl zpátky do sebe, což samozřejmě situaci ještě zhoršilo, protože smyčka vznikla právě proto, že jsem byl příliš obrácený do sebe.

Předtím byl problémem můj strach z toho, můj strach ze samotného pocitu, strach, že takhle uvíznu navždy a už nikdy si nebudu moci užívat života. Kvůli tomu jsem se neustále upínal na to, co dělá můj mozek, co musím udělat, aby ten pocit zmizel, a tak jsem samozřejmě tímto přístupem jen dál živil ten zvyk, a proto se nic nezměnilo.

Čím víc jsem se toho bál, tím víc jsem tím byl posedlý a snažil se to řešit. Nakonec jsem si uvědomil, že nikdy nešlo o to, abych se to snažil napravit nebo se od toho odvrátil; šlo o to, abych to začal více přijímat, i když byl tento zvyk přítomen. Snaha vyřešit ho nebo od něj odvést pozornost opět vycházela z místa strachu a jen ho udržovala v popředí mé mysli.

Naučit se znovu věnovat pozornost světu kolem sebe

Naučit se znovu věnovat pozornost světu kolem sebe

Zpočátku to byl obrovský skok víry, že už nebudu posedlý všemi osobními věcmi, protože to byl dlouholetý zvyk. Když jsem se toho vzdal, přišlo obrovské nutkání se k tomu vrátit. To je to, co mozek dělá se zvykem; snaží se vás vtáhnout zpět do známého, podobně jako kuřáka, který má obrovské nutkání strčit si cigaretu zpět do úst.

Můj zvyk spočíval v tom, že jsem se vrátil ke snaze napravit se, a vyžadovalo to určitou sílu vůle, abych toto nutkání překonal. Prostě jsem věděl, že se musím změnit, a tak jsem se prostě vzdal veškeré posedlosti a pokusů o vyřešení sebe sama a vrátil se k životu, přičemž jsem přijal sám sebe takového, jaký jsem, zejména tento neustálý pocit sebeuvědomění.

Naučil jsem se konečně nechat jít

Tuto fázi jsem nazval „mým konečným poklesem“, kdy jsem se prostě vzdal a přestal se snažit cokoli měnit. Prostě jsem úplně dovolil, aby všechno bylo tak, jak to je. Došel jsem k závěru, že když to udělám, mysli už nezbude nic, čím by byla posedlá, co by kontrolovala nebo se pokoušela napravit.

Jak už jsem řekl, posedlost a přežívání byly způsobeny tím, že jsem se uvnitř necítil v pořádku, a tak cesta ven musela vést přes to, že mi teď nevadí, že se necítím v pořádku, i když se cítím jako podrážděný, úzkostný zmatek.

Nakonec jsem si uvědomil, že se z tohoto stavu, ve kterém jsem se nyní nacházel, nikdy nemohu dostat prostřednictvím dalšího přežívání, protože právě přežívání bylo zodpovědné za to, že jsem se cítil tak nesamostatný a neměl jsem téměř žádné spojení s ostatními a světem kolem sebe

Na velmi hluboké úrovni jsem věděl, že pokud chci být součástí světa kolem sebe, musím se přestat soustředit na svůj vnitřní svět a zaměřit se zpět na svět vnější. Ve skutečnosti jsem právě tuto skutečnost velmi dobře pochopil, když jsem se pokoušel komunikovat se svou matkou, zatímco ona psala e-mail. Protože byla tak zabraná do psaní e-mailu, jediné, co jsem z konverzace dostal zpět, bylo podivné mumlání. Bylo zřejmé, že se mnou nemůže mluvit, když je její pozornost upřena na to, co dělá.

Poté jsem si uvědomil, že právě proto se necítím být součástí života a že se cítím tak polovičatý a odtržený od svého okolí, protože žádná moje pozornost není venku, je stále upřena na mě. Moje matka nebyla součástí rozhovoru, protože její vědomí bylo sotva na něm, nemohla ho upřít na dvě věci najednou, stejně jako jsem ho nemohl upřít na svůj vnitřní stav a své okolí. Jen proto jsem se cítil tak odtažitý, a ne proto, že by se mnou bylo něco hluboce v nepořádku.

Teď jsem si uvědomil, proč jsem se tolik snažil být součástí rozhovoru, protože bylo velmi těžké zaujmout a být součástí rozhovoru, když byla veškerá moje pozornost zaměřena dovnitř. Konečně jsem viděl, že se mnou není nic v nepořádku a že jsem opět zodpovědný za to, jak se cítím, a že jsem to já a jenom já, kdo se může dostat z tohoto kruhu, ve kterém jsem se ocitl.

Tím, že jsem se více soustředil na vnější svět, nechci říct, že jsem se snažil nemyslet na sebe, protože to by bylo kontraproduktivní. Byl to prostě přirozený jev, jakmile jsem přestal být posedlý všemi osobními věcmi, přijal jsem zvyk, který jsem si vytvořil, a přestal jsem se snažit řešit sám sebe.

Věděl jsem, že se to nestane ze dne na den a že se tomu budu muset věnovat. Takže první, co jsem musel udělat, bylo přestat být posedlý sám sebou, svým vnitřním stavem a právě tímto pocitem nadměrné pozornosti. Musel jsem se smířit s tím, že jsem si tento zvyk vytvořil a že ještě nějakou dobu poběží, ale už do něj nebudu přilévat další palivo tím, že se ho budu snažit napravit nebo mu uniknout.

Nemohl jsem se nechat frustrovat tímto minulým zvykem, nemohl jsem ho porazit. Musel jsem se tam vrátit, začít žít a zapojit se do světa kolem sebe, ať už s tímto pocitem, nebo bez něj. Když jsem se ho snažil porazit, jen mi to dělalo větší problémy, a tak jsem jen zvyšoval svou pozornost směrem k němu.

S tímto novým pochopením a přístupem začal odpadat zvyk myslet na sebe a mé vědomí se pomalu, ale jistě přirozeně přesouvalo zpět k mému okolí. S tímto posunem ve vědomí se mi vše zdálo mnohem barevnější, téměř trojrozměrné, a začal jsem si všímat a oceňovat věci, které jsem předtím neviděl. Začal jsem vidět krásu kolem sebe, místo abych byl neustále posedlý sám sebou.

Konečně jsem pochopil, co tento problém způsobuje, a místo toho, abych dál pracoval na symptomech, jsem vyřízl jeho kořen a nyní jsem byl schopen překonat tuto strašně frustrující část svého života.

Na závěr uvádím odpověď jednoho z přispěvatelů mého blogu někomu, kdo se ptal, jak se zbavil návyku myslet na sebe

„Aniž byste se o to snažili, čím více se tomuto pocitu bráníte nebo na něj reagujete strachem, tím více přetrvává. V podstatě jsem si jen řekl: „Dobře, tak na tohle teď budu nějakou dobu myslet.“ Nesnažil jsem se to nijak porazit nebo překonat a nakonec mě to opustilo.“

Tento článek je převzat z mé knihy „Konečně život a dál“, která navazuje na můj bestseller o úzkosti „Konečně život“, jíž se prodalo již více než 100 000 výtisků a kterou doporučuje mnoho terapeutů a je nyní na předpis v mnoha lékařských ordinacích.